Nešťastní cirkusoví sloni

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  14. 05. 2018


V průběhu jediného týdne jsem zaznamenal hned dvě alarmující zprávy o slonech.

Zpráva první: „Tlupa cirkusáckých slonů vyděsila Přerov, vypravili se na výlet do centra“. Šlo o tři slony africké z cirkusu Humberto, kteří se na přerovském náměstí volně procházeli mezi lidmi a na které nepříliš důsledně dohlíželi čtyři ošetřovatelé.

Zpráva druhá: V myčce u čerpací stanice v Kutné Hoře zachytili kolemjdoucí na video, jak samici slona indického z cirkusu Ohana myje zřízenec autošampónem a tlakovou vodou. Velmi tristní jsou zejména okamžiky, kdy se slonice snaží chobotem zabránit, aby jí šampón tekl do očí.

Obě tyto zprávy by patřily spíš do 19. než do 21. století a jsou mimořádně znepokojující hned ze dvou pohledů.

Zejména v prvním z obou případů šlo o situaci, která byla potenciálně velmi nebezpečná a mohla by hraničit s obecným ohrožením z nedbalosti. Sloni nemají na zalidněném náměstí co dělat! V situaci, kdy by z jakéhokoli důvodu propadli panice – a k tomu může stačit velice málo –, byl by k tragédii jenom krůček. Incidentů s vyděšenými slony, které se neobešly bez lidských obětí, je ostatně z minulosti známa celá řada.

Pokud jde o slony samotné, cítím hlubokou lítost, která se mísí se vztekem. Když už chceme slony – ty skvělé, vysoce inteligentní tvory – držet v lidské péči, pak pokud možno v přirozené sociální struktuře, v co možná nejvhodnějších prostorách a s tou nejlepší možnou péčí. Bohužel využívání slonů v cirkusech se ukazuje být s těmito požadavky v naprostém rozporu. Nejen neustálé stěhování, ale také prazvláštní způsoby „péče“, včetně mytí autokosmetikou v myčce, jsou výsměchem civilizovanému vztahu ke zvířatům a v Evropě 21. století by měly být naprosto nemyslitelné.

A to jsem, pěkně prosím, zachytil jenom dvě zprávy… Nechci se domýšlet, co všechno se děje, aniž se o tom dozvíme.

 


Co do velikosti by asi bylo lepší ji srovnávat s hmyzem než s ostatními savci. Nezapočteme-li délku jejího ocasu, měří v dospělosti pouze tři až pět centimetrů; chroust má přitom tři centimetry. A váží sotva kolem dvou gramů,...

„Než umřu, chci ještě vidět saolu,“ řekl s vážným výrazem ve tváři Bill Robichaud. Seděli jsme v restauraci v laoském Vientiane a probírali, čím si můžeme být vzájemně nápomocni. Billovo úsilí o nalezení a...




Přihlášení k newsletteru