Jak se do zoo pořídily nejpohodlnější lavičky

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Ta lavička bude stará přinejmenším padesát let. Spíš víc. Moji prarodiče ji měli před domem v severočeském Rybništi a dodnes si vzpomínám, jak jsem jako malý kluk vždycky vylezl přes gauč na parapet a z něj na opěradlo téhle lavičky. Byly doby, kdy jsem jinou cestou ven nechodil a jinudy se nevracel. Později stála na malé zahrádce domku v Mnichově Hradišti, kde na ní babička s dědou – už v důchodu – sedávali a luštili křížovky nebo přes plot rozprávěli se sousedkou. A poslední čtvrtstoletí slouží na naší zahradě pod Drábskými světničkami.

Mám ji spojenou se spoustou vzpomínek a rád se na ni posadím. Ale nejde jen o vzpomínky. Neznám pohodlnější lavičku, než je právě tahle. Vážně ne.

A zjevně v tom nejsem sám. Když jsem jí věnoval příspěvek na Facebooku, hned se mi ozvala řada majitelů stejného typu:

„Máme ji doteď pod hrušní. Dá se na ní i ležet a koukat zespodu do větví…“

„Takú lavicu máme na chalupe tiež. Určite má dobrých 50 rokov. Pred mesiacom som ju ošmirglovala a natrela. Nevymenila by som ju za nič na svete.“

„To jsou nesmrtelné lavice. Mám jednu na zahradě, též čeká na nový kabát... A i bez něj poskytuje chvíle pohody a klidu.“

Potvrdilo se mi tak, že to není jenom můj pocit a že je to opravdu výjimečný model lavičky. Něco jako býval VW Brouk mezi auty. Jenže i ten – na rozdíl od ní – zastaral. Tahle lavička je nedostižná.

Ale já to potvrzení o její jedinečnosti ani moc nepotřeboval. Když jsme loni řešili, jaké lavičky pořídit do zoologické zahrady, chtěl jsem, aby byly stejně pohodlné jako ona. Jenže nebyly. Žádná z těch, které jsme posuzovali, se jí nevyrovnala. A tak nakonec na naši zahradu pod Drábské světničky přijel kolega, proměřil ji a nafotografoval a lavičky pro Zoo Praha se začaly vyrábět podle ní. Zatím na ně máme ty nejlepší ohlasy.

Lavičky v zoo se od té naší, rodinné, liší asi jen v jedné podstatné věci. Vzhledem k použitým materiálům nebudou potřebovat tak častou údržbu.

Psáno pro MF Dnes