Ibis, Čína a šťastné číslo sedm

Ibis čínský, foto: Miroslav Bobek

Kdysi se ibis čínský běžně vyskytoval v Japonsku, Koreji, na Tchaj-wanu, v Číně a přilehlých oblastech Ruska. V roce 1981 však v Japonsku zbývalo pouhopouhých pět ptáků a v Číně již třetím rokem probíhalo doposud marné pátrání po dalších přeživších jedincích. Ibis čínský se nacházel na samé hranici vyhubení. Příčinami jeho zoufalé situace byly lov, odlesňování, vysušování mokřadů a především používání nejrůznějších agrochemikálií, k němuž začalo docházet od 50. let.

Posledních pět ibisů přežívajících v Japonsku vzali tamní ochránci přírody raději do zajetí. Nikdy se jim je ale nepodařilo rozmnožit a poslední z nich uhynul roku 2003. Z centrální Číny, z pohoří Čchin-ling, však v květnu 1981 přišla překvapivá zpráva. Podařilo se tu objevit sedm volně žijících jedinců! Tři mláďata a čtyři dospělé ptáky.

Následovala velmi přísná opatření na ochranu posledních ibisů a jejich prostředí. Postupem času začala narůstat jak početnost divoké populace, tak počty jedinců v záchovném chovu, který byl vybudován z handicapovaných jedinců a zejména z mláďat odebraných z hnízd v přírodě. Dnes jsou v několika zařízeních odchovávány desítky ibisů ročně a probíhá jejich navracení do přírody, aby se ještě posílila volně žijící populace. Její velikost není přesně známa, údajně však může dosahovat až dvou tisíc jedinců.

Jako mimořádně významný dar poskytla Čína své ibisy také do Jižní Koreje a Japonska. A zejména v Japonsku je jejich chovu a snaze o návrat do volnosti věnována velká pozornost.

Jak se tedy zdá, příběh ibise čínského směřuje k dobrému konci. Bodem obratu byl rok 1981 – a šťastné číslo sedm.

Psáno pro MF Dnes.