Nora má novou roli

„Napiš pár slov o Noře,“ byla věta, se kterou za mnou přišel kolega Jarda Šimek začátkem minulého roku. V té době se rozjížděla kampaň „Seznamte se!“. Jednou z jejích tváří se měla stát právě Nora, dcera legendárního samce Šimona. Nebyl to pro mne snadný úkol. Nora je krásná, vysoká žirafa s nádhernou kresbou, vzorná matka, ale povahově naprosto nevýrazná, plachá, k lidem nedůvěřivá; zvíře, které se jakoby ztrácí ve zbytku stáda.

Dlouhou dobu byla vedoucí naší žirafí skupiny Berta. Je to vcelku pochopitelné. Nejstarší samice, nebojácná, léty ostřílená. Kam šla ona, šel i zbytek stáda. S přibývajícími roky jako by to Bertu přestalo bavit. Už nějakou dobu není velitelkou, která odvede stádo z výběhu domů. Naučila jsem se její stařecké vrtochy tolerovat a smířila se s tím, že Berta vše udělá, až se jí zachce. Jenže co ostatní žirafy ve stádě? Ty se s tím tak snadno nevyrovnaly a bylo jasné, že za Bertu se musí najít někdo nový, komu budou důvěřovat a kdo bude natolik odvážný, že projde obávaným koridorem jako první.

Dlouho jsem sázela na to, že by to mohla být Eliška, Bertina dcera. Je stejně klidná jako její matka, tak trochu flegmatik. Eliška to párkrát i zkusila a ostatní žirafy úspěšně odvedla do stáje, ale vedoucí role ve zmatené žirafí skupině se jí úplně nezamlouvala a po velmi krátké době toho nechala.

Druhou nejstarší samicí je Kleopatra. Co se povahy týče, pravý opak Berty. Je to zmatkař, který dokáže naprosto bezdůvodně splašit celé stádo. Přesto se i ona pokusila zaujmout vedoucí pozici. Jednoho dne nejistě nakročila do koridoru, udělala pár kroků, otočila se na zbytek stáda, s hrůzou v očích zjistila, že za ní žádná žirafa nejde, začala zmatkovat a utekla zpět do výběhu. Od té doby se již o nic podobného nepokusila.

Nebyly to zrovna mé nejlepší chvilky u žiraf. Přiznám se, že jsem občas propadala zoufalství, když jsem je viděla, jak ve výběhu přecházejí sem a tam, jak jedna druhou strká do koridoru, aby už šla, ale sama první jít nechce, nebo jak se ženou strachy bez sebe koridorem, zatímco druhá půlka stáda není tak odvážná a zůstane ve výběhu. Bylo mi jich líto.

A pak se to stalo. Nora, to nevýrazné zvíře, které vždycky postávalo na konci skupiny a čekalo, jak to celé dopadne, najednou jistým krokem vykročilo, obešlo ostatní a v naprostém klidu odvedlo celé stádo domů. Byla jsem překvapená, ale nechtěla jsem se radovat předčasně. Druhý den se však situace opakovala a dnes už se na Noru můžu více méně spolehnout.

Nikdy bych neřekla, že právě ona se ujme této role. Jsem ráda. Ve stádu panuje klid a pohoda. Žádné větší zmatky, minimum stresu. I když si je Nora v ostatních situacích ještě nejistá, věřím, že se to časem srovná. Držím jí a vlastně sobě palce!

Kateřina Pechrová

23. listopadu 2011