V Zoo Praha se narodil první osinák africký

Mládě osináka se již pár hodin po narození dokáže samostatně pohybovat po expozici. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

První pár osináků afrických přišel do Zoo Praha v roce 2007, avšak prvního mláděte jsme se dočkali až letos. Předcházelo tomu několik výměn samců i samic v průběhu let, než se podařilo sestavit vhodný pár. Současný samec do pražské zoo přicestoval letos v lednu a jeho spojování se samicí, která zde žije třetím rokem, vyvolávalo zároveň očekávání i nejistotu. Před samotným pářením si totiž osináci musí vytvořit párové pouto. Je to nezbytné, protože samice bývají vůči neznámým samcům agresivní a brání se páření tím, že naježují ostny. Spojení současného páru proběhlo dobře a dalo pražskému chovu osináků novou naději na první rozmnožení tohoto zvláštního hlodavce.

Osináci nemají jasně definované období říje a mohou mít několik vrhů ročně. Březost samice trvá 100 až 120 dní, což je na takto malého hlodavce dlouhá doba, a není na samici nijak zřetelná. Takže mládě, které chovatel Tomáš Čmedla objevil v expozici V Rezervaci Dja v pondělí 1. června, bylo tím nejlepším a zaslouženým překvapením – očekávaným i nečekaným zároveň. O úspěšném odchovu by bylo zatím předčasné hovořit, nicméně vše je na dobré cestě, mládě je čilé, pomalu roste a již začalo ochutnávat potravu dospělých.

Seznamování samice s novým samcem (vpravo), které proběhlo letos v lednu, dopadlo na výbornou a vedlo k narození prvního mláděte osináka afrického v pražské zoo. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Pancíř z ostnů a akustická zbraň

Osináci afričtí (Atherurus africanus) patří mezi nejzajímavější hlodavce afrického kontinentu. Tito příbuzní dikobrazů obývají deštné pralesy a galeriové lesy západní a střední Afriky, od Guineje až po Keňu a Tanzanii. Přestože se vyskytují i ve vysokých nadmořských výškách až do 3 000 metrů, zůstávají díky svému nočnímu způsobu života pro mnohé tajemnými tvory.

Nejvýraznějším znakem osináků je ochranný pokryv z ostnů, které jsou na různých částech těla odlišné. Zatímco na hlavě, krku a břiše jsou ostny měkké, na okrajích hřbetu najdeme ploché ostré ostny připomínající dýky, ve střední části hřbetu se pak nacházejí ohebnější štětinaté ostny a na zadní části těla, kterou zvíře nastavuje při obraně, jsou nejdelší a nejhrubší ostny, dosahující délky až 90 mm.

Mláďata se rodí s tělem pokrytým srstí a měkkými zárodky ostnů, které na vzduchu následně ztvrdnou. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Naprostým unikátem je však osinákův ocas. Ten je zakončen trsem dutých, korálkovitých štětin. Pokud se osinák cítí ohrožen, začne ocasem rychle třást. Při tomto pohybu do sebe duté štětiny narážejí a vibrují. Díky své struktuře fungují štětiny jako rezonátory a vydávají charakteristický chřestivý nebo šustivý zvuk. Tento zvuk slouží jako akustické varování pro potenciální predátory. Osinák jím dává najevo svou přítomnost a připravenost k obraně. Chřestění často doprovází další zastrašující prvky, jako je dupání nohama nebo naježení ostnů na hřbetě, čímž zvíře opticky zdvojnásobí svou velikost.

Pokud tato akustická varování nezaberou, osinák se k útočníkovi natočí zády a provede prudký výpad vzad nebo do boku, při kterém směřuje své ostré ostny proti predátorovi. Ostny, které se během této aktivní fáze obrany zabodnou do těla útočníka, jsou v kůži osináka uchyceny tak, že se při kontaktu uvolní a zůstanou pevně vězet v těle nepřítele.

Rodinný život pod rouškou tmy

Osináci jsou velmi společenská zvířata. V přírodě žijí v rodinných skupinách čítajících obvykle 6 až 8 jedinců, které tvoří chovný pár a potomci z několika vrhů. Tyto rodiny společně sdílejí doupata v jeskyních, pod kořeny stromů nebo v dutých kmenech, kde přečkávají den. Aktivní jsou především v noci a jsou velmi opatrní, takže za jasných nocí, kdy je měsíc v úplňku, omezují svůj pohyb mimo doupě, aby se nestali snadnou kořistí. Na lov za potravou se vydávají každý sám. Jejich přirozený jídelníček tvoří především spadané plody, kůra, kořeny a listy, ale občas nepohrdnou ani mršinou nebo žížalami. Naši osináci v Rezervaci Dja mají zvyk zahrabávat si přebytky oblíbeného krmení do substrátu na „horší časy“.

Ačkoli jsou osináci přirozeně noční zvířata, v Rezervaci Dja je máte šanci spatřit kolem 14. hodiny, kdy pravidelně dostávají krmení. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Na rozdíl od mnoha jiných hlodavců sázejí osináci na kvalitu místo kvantity a jejich mláďata se po dlouhé březosti rodí ve vysokém stupni vývoje (tzv. prekociální). Mají otevřené oči, prořezané zuby a tělo pokryté srstí a měkkými zárodky ostnů. Již několik hodin po narození jsou schopna chodit po všech čtyřech nohách. Ve vrhu bývá nejčastěji jen jedno mládě, zřídkakdy dvě (výjimečně až čtyři). Navzdory dlouhé březosti jsou mláďata po narození velmi malá, váží kolem 100–175 gramů, což představuje jen asi 3 % hmotnosti matky. Samice mládě kojí téměř neustále po dobu prvních dvou měsíců, usnadňuje jí to umístění mléčných bradavek na stranách hrudníku. Pevnou stravu začínají mláďata ochutnávat ve dvou až třech týdnech. Osináci rostou pomalu, velikosti dospělých dosahují až kolem desátého měsíce věku a pohlavně dospívají kolem dvou let.

Lidé vs. údržbáři pralesní vegetace

Pro místní obyvatele v Gabonu, Nigérii či Kongu představuje osinák africký vyhledávanou pochoutku a na tržnicích patří mezi nejčastěji prodávané druhy tzv. „bushmeatu“. Jeho maso je často dražší než maso domácích zvířat. Kromě toho, že jsou loveni pro jídlo, jsou osináci někdy považováni za škůdce na polích, kde si pochutnávají na kukuřici či manioku. Na druhou stranu mají v přírodě nezastupitelnou roli – aktivně zvyšují hustotu vegetace v oblastech, kde se krmí.

Mládě již ochutnává potravu dospělých, stále je však závislé na mateřském mléce. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Osináci mají specifický způsobu hledání potravy. Svůj vynikající čich využívají k vyhledávání a vyhrabávání podzemních hlíz a cibulí. Při této činnosti hloubí v lesní půdě malé jamky, které následně fungují jako přirozené rezervoáry pro tekoucí dešťovou vodu, semena rostlin a úrodnou půdu. Díky tomu, že se v těchto otvorech koncentruje vlhkost a semena, dochází k úspěšnějšímu klíčení a růstu nových rostlin, což ve výsledku vede k obnově a zhoustnutí pralesního podrostu v místech osinákova výskytu. Ačkoliv tedy osinák vyhrabává části rostlin, jeho aktivita není v dlouhodobém měřítku destruktivní, ale naopak klíčová pro koloběh živin a obnovu zeleně v pralese.

V současné době je osinák africký klasifikován jako málo dotčený druh. Nicméně vědci varují, že kvůli jejich pomalému rozmnožování a intenzivnímu lovu by současný tlak na jejich populaci mohl být v budoucnu neudržitelný.