Pohledem ředitele

Nikdy nezapomenu, jak smečka našich vlků řádila v bělostném sněhu. A vždycky jsem rád poslouchal její noční vytí, rozléhající se pod hvězdnou oblohou.

Říkám si, že bych měl svým dětem ukázat co nejvíc; třeba je vzít na tu slavnou déjedničku. Sice se trochu obávám, jestli by to nebylo až příliš nebezpečné, ale na druhé straně patrně neexistuje proslulejší silnice, která by současně nabízela tak silné zážitky.

Ornitologové z Phillipova ostrova nás upozornili, ať se pořádně ustrojíme, ale pak nám kromě přístrojů pro noční vidění stejně dali ještě tlusté námořnické pláštěnky. Usadili jsme se na pláži a – stále prokřehlejší od ledového větru – jsme s nastupujícím soumrakem sledovali tučňáky...

Zhruba deset volavek přeletovalo kolem skalního srázu pod Zakázankou či posedávalo v korunách akátů. Tu a tam se ozvaly svými pronikavými hlasy. Nic výjimečného. Některé však přinášely v zobácích klacky a zaplétaly je do svých hnízd. Několik párů volně žijících volavek se rozhodlo hnízdit přímo v zoo.

Vůbec mě nenapadlo, po čem všem chodí naše žirafy.

Vendelín: „Jendo, nemoh´ bysem místo toho snít tu, tuhletu žížalu?“ Jenda: „Nemoh´, sníst žížalu není důkaz odvahy, to je akorát důkaz, že jsi čuně!“ Tolik scénka z filmu Ať žijí duchové.  Záleží ovšem také na tom, o jakou žížalu jde.

Nespočítám, kolik odborníků z kolika zemí světa se zapojilo do práce minulých měsíců. Není to ostatně příliš podstatné. Důležité je, že máme pohromadě podrobné zadání nového pavilonu goril a že již brzo vyhlásíme architektonickou soutěž.

Utracení mladého žirafího samce Mariuse v kodaňské zoo vzedmulo vlny emocí, ale také poukázalo na úskalí chovu divokých zvířat v lidské péči i na zásadní rozdílnosti ve vnímání toho, co je správné a co je přirozené.

Jocelyne, pracovník našeho kamerunského projektu Toulavý autobus, mě požádal o služební motocykl. Vzhledem k tomu, že šlo o investici s návratností šest měsíců, souhlasil jsem. Přesto byl v celé věci jeden háček.