Adoptuj mě! Zoo Praha představuje zvířecí sirotky

Zatímco pro savčí zástupce letošních sirotků hledá Zoo Praha adoptivní rodiče, pro ostatní živočišné druhy mimo to i sponzory. Adopční listina může být skvělým vánočním dárkem pro jakéhokoli milovníka zvířat. Její držitelé jsou také zváni na významné společenské akce: například na slavnostní zahájení nové sezóny na jaře, na výroční slavnost v září či na prosincové setkání sponzorů v pražské zoo.

Jako každý rok ale nejde jen o získání prostředků pro chov vybraných zvířat. Motivací je rovněž popularizace některých méně známých obyvatel Zoo Praha. Každé zvíře je totiž něčím pozoruhodné a náš zájem si zaslouží všechna.

Své mecenáše letos hledají:

Vedle slonů jde patrně o nejznámějšího majitele chobotu. Možná spíš chobůtku. Prodloužený horní pysk a nozdry jsou nezaměnitelným znakem tapírů a tapír jihoamerický je bezesporu nejtypičtějším zástupcem tohoto rodu. Na vodu úzce vázaný lichokopytník se pohybuje podrostem, okusuje listy či výhonky stromů a keřů a konzumuje spadané plody, jejichž semena pak dále šíří. Proto se jim trefně říká „zahradníci pralesa“. Dospělí jsou jednobarevní, ale mláďata mají „pyžamo“ – světlé krycí proužky a skvrny. V Zoo Praha žije samec Tex a samice Taluen v její dolní části.

Největší suchozemský savec Evropy a jeden ze symbolů záchrany ohrožených druhů starého kontinentu. Zubra evropského chová Zoo Praha tradičně od roku 1948 a za tu dobu se zde narodilo přes sto mláďat, přičemž všechna jejich jména začínají dle pravidel plemenné knihy na „Pr“. Některá v dospělosti posílila reintrodukované populace v Polsku nebo na Kavkazu. V Praze jsou zubři k vidění na Pláních v areálu zoo v Troji a od října také v Dolních Počernicích. Tam pomáhají s obnovou lesostepi.

Pod svícnem je největší tma. Platnost tohoto přísloví potvrzuje makak vepří. Je totiž nadmíru podivné, že hledá své adoptivní rodiče, když u jeho expozice stojí obdivovatelé skoro vždy. Hašteřivé asijské opice obývají jeden z ostrovů pavilonu Indonéská džungle. Jednotliví členové skupiny upevňují své vztahy vzájemným probíráním srsti, doteky a líbáním. Vedle roztomilých mláďat zaujmou třeba krátkým ocáskem, o němž svědčí i druhový název. Anglicky doslova „prasoocasý“.

Lemury kata zná díky americkým animákům snad každý. Lemur běločelý ale občas unikne pozornosti i věrným návštěvníkům Zoo Praha. Na rozdíl od prvně jmenovaného nesídlí na Ostrově lemurů, nýbrž v pavilonu Afrika zblízka. Tam si mohou lidé všimnout například výrazného pohlavního dimorfismu tohoto obyvatele severovýchodního Madagaskaru. Bíle zbarvenou hlavu má totiž jen samec, zatímco samice je celá šedohnědá. Jde o stromové poloopice, které se pevné půdě vyhýbají.

Kachyně parníková má nevelká křídla, takže nemůže létat. Při rychlejších přesunech přes vodu je však používá jako pádla, což trochu připomíná pohyb kolesového parníku – odtud její jméno. Spolubydlící tučňáků Humboldtových se ale krátkými křídly nedají zahanbit. Mají na nich také oranžovožluté ostruhy, které používají při soubojích. Mezi kachnami jde o giganta: může vážit až sedm kilogramů. Obývá chladné fjordy Ohňové země a Patagonie. Od loňska zdobí i chov Zoo Praha.

Největší hejno v lidské péči na celém světě. Tímto prvenstvím se může Zoo Praha pyšnit v případě kormorána černobílého. Kontrastně zbarvenému lovci ryb je domovinou jihovýchodní Asie a také Austrálie. Není tedy divu, že v pražské zoo ho lidé naleznou v jedné z voliér Darwinova kráteru. Jelikož nemá vyvinuté mazové žlázy, jejichž výměškem by si mastil peří, rychle se ve vodě promáčí. Často tak bývá k zastižení, jak se s roztaženými křídly vystavuje slunečním paprskům a suší se.

Ačkoli je letuschopný, hoko červenolaločnatý pátrá po potravě hlavně na zemi. Hnízdo si však staví na stromech, v jejichž korunách také tráví noc. Jeho volání je bublavé, dunivé či pískavé a bohužel se v přírodě ozývá stále méně. Jakožto endemit Atlantického lesa na jihovýchodě Brazílie přichází o svůj biotop dramatickou rychlostí. V roce 2023 se v Zoo Praha podařil historicky první odchov. Ptáčata se vylíhla na apríla, ale nešlo o žádný žert. Naopak dala téměř vymřelému druhu naději.

Leguánovec obojkový z Pavilonu šelem a plazů se nebojí. Nebojí se ulovit kořist velkou jako on sám. Nebojí se při námluvách oslňovat samičky: dělá kliky, hrbí hřbet a vydouvá své hrdlo. A nebojí se ani běhat po skalách rozpálených až na 60 stupňů Celsia. Aby se ochladil na rozžhavené půdě, zvedá střídavě nohy tak, že je možné ho spatřit jen na jedné přední a jedné zadní. Když už je toho ale na pouštního ještěra ze Severní Ameriky moc, vztyčí se a prchá po zadních jako bazilišek. Nebo dinosaurus.

Zapojit zvíře do provozu zoo, to není jen tak. Létavka obecná ale pracuje za stravu. Vděčná konzumentka švábů má sice adresu v Indonéské džungli, najít byste ji ale mohli v pavilonech napříč zoo, kde tyto škůdce eliminuje. Je to velmi hojná a přizpůsobivá žába z jihovýchodní Asie. Samice klade vajíčka do oválného pěnového hnízda nad hladinu, přičemž vylíhnutí pulci padají do vody. Létavky se nedají zahanbit ani ve skokanské disciplíně, což ostatně napoví i jejich český název.

„Není to piraňa?“ zní občas z úst návštěvníků stojících před akvateráriem v Pavilonu šelem a plazů. Tvar těla mají podobný, sdílejí stejnou čeleď tetrovitých, a dokonce obě obývají povodí Amazonky. Tetra rostlinožravá však nelační po krvi. Tato velmi aktivní a čilá ryba se sdružuje v hejnech čítajících desítky jedinců. Samec získává v době rozmnožování výrazné zbarvení a samici se dvoří – plave za ní a zvláštně se „otřásá“. I tyto vysoké, stříbřité ryby vyhlížejí v Zoo Praha své sponzory.

 Kromě zvířecích sirotků mohou lidé samozřejmě vybírat ze stovek dalších druhů zvířat chovaných v Zoo Praha. Adopční či sponzorský formulář snadno vyplní na webu ZDE.