Vítejte na Zakázance

Základní údaje

• Celé území má rozlohu 8 000 m2.
• Cesta je dlouhá 471 m a překonává převýšení 47,3 m.
• Délka opěrných zdí činí 67 m.
• Během revitalizace bude dosazeno 960 kusů dřevin.

Základní pravidla

• Zakázanka je otevřena od jara do podzimu (za sněhu a náledí je uzavřena).
• Prosíme, nevstupujte do porostů, nepoškozujte rostliny a nerušte volně žijící živočichy.
• Udržujte v tomto krásném přírodním prostředí čistotu.
• V případě jakýchkoliv problémů volejte 296112230.

Po stopách dávné minulosti

Skalnatý svah dovoluje nahlédnout hluboko do geologické minulosti naší země. Pohled na odkryté horniny nás vrací až do období před zhruba 600 miliony let, kdy se tato část zemské kůry nacházela na jižní polokouli a tvořila dno starohorního moře.

Hned na začátku si představíme tři nejdůležitější historické úseky, které zásadně změnily skalní podloží Trojské kotliny včetně Zakázanky.

Kadomské vrásnění
Během starohor byla krajina kolem nás dnem starodávného moře. Někdy před 550 miliony let došlo k silné horotvorné činnosti, během níž nastalo rozlámání písčitých a jílovitých usazenin a minerály zčásti změnily svou strukturu. Tento horotvorný proces nazýváme odborně kadomské vrásnění.

Moře se vrací
O sto milionů let později, již během prvohor, v geologickém období zvaném ordovik, proniklo na území dnešní Prahy opět moře. Na jeho dnu se hromadily jíly, písky a další usazeniny, jejihž mocnost během 100 milionů let dosáhla až 3 km. Z této doby se zachovala řada otisků různých živočichů, z nichž nejznámější jsou trilobiti.

Variské vrásnění
Před koncem prvohor, v geologickém období zvaném karbon (před 350–300 miliony let), vyvrcholil vývoj Českého masivu dalším horotvorným procesem – variským vrásněním. Ten však postihl pražskou pánev poměrně slabě. Proto se zde zachovalo bohatství zkamenělin.

Ukázka přesmyku a drceného pásma

Na tomto místě vidíme zajímavý jev zvaný přesmyk. Starohorní horniny na území Zoo Praha jsou často porušené zlomy a vrásami, vzniklými při horotvorných procesech. Přesmykem nazýváme jeden z typických zlomů.

Oba jevy, přesmyk a drcené pásmo, vidíme v názorné ukázce na tomto odkryvu. V drceném pásmu jsou četné nepravidelné bílé křemenné žilky a čočky, které vznikly krystalizací oxidu křemičitého (SiO2) z roztoků prolínajících drceným pásmem

(1) PŘESMYK, (2) DRCENÉ PÁSMO, (3) KŘEMENNÉ ŽILKY A ČOČKY

Přesmyk
Přesmyk je zlom, u něhož došlo na nakloněné ploše k přesunu jedné kry přes druhou a tím k jejich stlačení. Orientovaný tlak (stres) spojený se vznikem přesmyků vedl někdy k drcení hornin v sousedství zlomu, hlavně pod ním. 

Vrása

Starohorní vrstvy v tomto místě tvoří zvláštní vlnovku, které se odborně říká vrása. Nalézt krásně odkrytou vrásu jako zde se podaří jen vzácně.

Vrása je geologický útvar, který je výsledkem bočního tlaku na zemskou kůru, při kterém dochází k porušení původně vodorovného uložení vrstev. Jedná se nejčastěji o vlnovitě prohnutou část zemské kůry.

Úplná vrása
Úplná vrása se skládá z vypouklé části (antiklinála) a vyduté korytovité části (synklinála). Někdy dojde k tzv. překocení sledu vrstev, kdy se nahoru dostanou mladší vrstvy a dolů starší vrstvy. Pokud není původní sled vrstev znám, používá se při popisu vrásy označení antiforma a synforma.

Zlom na hranici dvou geologických období

V těchto místech překračujete hranici starohor a prvohor. Přímo zde se nach ází zlom , po dle kter ého se as i pře d 350 miliony let zaklesly prvohorní (ordovické) vrstvy do starohor ního podloží. Stalo se to během variského vrásnění.

Následující úsek cesty je tvořen prvohorními vrstvami (z období zvaného ordovik), z nichž se zachovalo jen 13 až 14 nejspodnějších metrů. Jsou tvořeny bazálními slepenci a sopečnými tufy. Velmi zajímavé je ložisko železné rudy.

Ordovické vrstvy jsou ukloněné souběžně se svahem a slabě synklinálně prohnuté. Tyto deformace má na svědomí variské vrásnění.

Železná ruda

v okolí této stezky najdeme ložisko velmi kvalitní železné rudy, o jejíž těžbě se dokonce kdysi uvažovalo. Ovšem mocnost této vrstvy je tak malá, že by se zahájení těžby vůbec nevyplatilo.

Proti nebezpečí zřícení skalních bloků bylo nutné tento odkryv zajistit sítěmi. Lépe přístupný odkryv železné rudy najdete u cesty pod objektem Černohouska.

Sopečné tufy
Sopečné tufy, tvořící skálu na tomto místě, jsou zčásti prosycené tmavočerveným minerálem hematitem čili krevelem (jde chemicky o oxid železitý Fe2O3). Tyto železité tufy tu tvoří dvě masivní vrstvy, z nichž spodní, 130 cm mocná, obsahuje až 57 % železa. Jde tedy o kvalitní železnou rudu, ale její malé zásoby nemají žádný praktický význam.

Odkrytá hranice

Právě zde můžete obdivovat dokonale odkrytou hranici dvou geologických období, vzdálených stamiliony let, Starohor a prvohor. Hranice není vodorovná, protože na ni působilo kadomské vrásnění.

Slepenec z prvohor (z období ordoviku) je na tomto místě 30–50 cm mocný. Je pevně spojen s podložím (tvořeným droby a slepenci ze starohor), takže hranice je málo zřetelná. Zato je velmi nápadná svrchní vrstevní plocha slepence.

Dvě geologická období
Na horninách svrchních starohor (droby a prachovce) leží vrstva slepence z prvohor (ordoviku) 30–50 cm mocná. Jde o křemitý slepenec, jehož pojivem je křemen.

Křemitý slepenec
Slepencová vrstva má v místech výskytu v zoo poměrně stálou mocnost. To svědčí o tom, že se usadila na zarovnaném skalním povrchu. K zarovnání skalního podkladu při šíření moře dochází působením příboje na skalnaté pobřeží. Slepencová vrstva tedy představuje kamenitou mořskou pláž.

Sopečné tufy a tufity
Sopečné tufy a tufity (jde o vodou přeplavené sopečné popely) v nadloží slepence svědčí o tom, že se usadily v klidnějším mořském prostředí. Nebyly v nich nalezeny žádné zkameněliny. 

Co tu roste

Na příkrých kamenitých svazích mezi vystupujícími skalkami se daří vzácným rostlinám, které vytvářejí ostrůvkovité travnaté porosty, jež jsou střídané křovinami a lemované řídkými lesy. Toto velmi specifické prostředí označujeme jako skalní step. V naší přírodě se vyskytuje už jen ostrůvkovitě, protože snadno podléhá zarůstání náletovými dřevinami.

Původní rostlinný kryt skalního masivu tvořila mozaika holých skal a suchých skalních stepí s trávami i kvetoucími bylinami, doplněná nesouvislými porosty keřů. Jednalo se o rostliny přizpůsobené výslunnému a suchému stanovišti s tenkou vrstvou půdy, které označujeme jako xerofytní. Na okrajích přecházela skalní step v teplomilné háje s duby, jasany, lípami nebo habry.

Mařinka psí
Asperula cynanchica
Nenáročná bylina, které se daří na suchých místech s tenkou vrstvou půdy. Má tenké lodyhy a úzké listy, bílé až narůžovělé květy jsou uspořádané v řídkém květenství. Kvete od června do září.

Foto: B. Haynold

Tařice skalní
Aurinia saxatilis
Od dubna do května se skály rozzáří hustými trsy tařic. Podlouhlé listy tvoří přízemní růžici, zatímco stonky obalené latami nápadně žlutých květů dosahují délky délky až 30 cm.

Foto: Pražák

Zvonek jemný
Campanula gentilis
Je to středoevropský druh, zcela nenáročný na půdu. Na konci lodyhy, vysoké až 35 cm, vyrůstají od července do září blankytně modré květy. Zvonek jemný je považován za ohrožený druh.

Foto: H. Zell

Mateřídouška časná
Thymus praecox
Na skalách a suchých svazích vytváří mateřídouška nízké keříčky. Rozkvétá v květnu až červnu. Poměrně velké kvítky tvoří řídké květenství.

Foto: Tigerente

Kostřava walliská
Festuca valesiaca
Modrošedé listy a husté trsy kostřavy, vysoké až 50 cm, dodávají skalní stepi zvláštní ráz. Krátké klásky na vzpřímených stéblech. Je považována za druh vyžadující zvýšenou pozornost.

Foto: P. Filippov

Sesel sivý
Seseli osseum
Sesel je teplomilná bylina, která miluje plné slunce a roste často i na velmi strmých skalách. Vzpřímená lodyha může být vysoká až 1,5 m a je zakončena bílými květenstvími – okolíky.

Foto: P. Filippov

Bělozářka liliovitá
Anthericum liliago
Výslunné kamenité stráně jsou ideálním místem pro vzácnou bělozářku. Z podzemního oddenku vyrůstá až 70 cm vysoká lodyha, která nese květy uspořádané do řídkého hroznu.

Foto: Jirka Dl

Dřišťál obecný
Berberis vulgaris
Je to opadavý keř, vysoký až 3 m, s větvemi porostlými krátkými trny. V dubnu a květnu rozkvétají převislé hrozny žlutých kvítků, koncem léta dozrávají jasně červené, podlouhlé plody (dřínky).

Foto: H. Zell

Skalník celokrajný
Cotoneaster integerrimus
Při bližším pohledu nezapře svou příslušnost mezi růžovité, tedy do příbuzenstva jabloní. Drobné narůžovělé květy se otevírají v dubnu až červnu, červené malvičky dozrávají v září. Listy na podzim opadávají

Foto: I. Blanc

Třešeň křovitá
Prunus fruticosa
Roste na kamenitých, sluncem zalitých stráních. Vytváří keře vysoké do jednoho metru. Na přímých větvích rozkvétají v květnu chocholíky bílých květů, v červenci dozrávají světle červené plody. V ČR je silně ohroženým druhem.

Foto: H. Schachner
 

Teplomilná drobotina

Jižní prosluněný svah a přítomnost stepních ploch s ostrůvky křovin vytvářejí vynikající prostředí pro bezobratlé živočichy – hmyz, pavouky, mnohonožky i plže. Bezobratlí živočichové často unikají pozornosti. Přitom skalní step v pražské zoo je na tuto "drobotinu" neuvěřitelně bohatá. Žijí zde desítky druhů hmyzu, od motýlů přes brouky po mravkolvy nebo saranče.

Mnohonožka dvoupásá
Ommatoiulus sabulosus
Je to stepní druh mnohonožky, který poznáme podle dvojitého výstražného pruhu na hřbetě. Jako ostatní druhy mnohonožek se živí zbytky rostlin a stará se o tvorbu humusu.

Foto: S. Rae

Běžník hřebenitý
Xysticus cristatus
Zdržuje se na zemi nebo na nízkých rostlinách a díky krycímu zbarvení s nimi dokonale splývá. Obvykle nehybně číhá na kořist, ale pokud se pohybuje, pak běhá do strany jako krab.

Otakárek ovocný
Iphiclides podalirius
Prosluněné stráně s trnkami, hlohy a dalšími růžovitými jsou vyhledávané tímto kriticky ohroženým druhem motýla. Housenky se živí listy zmíněných dřevin, zatímco dospělci sají nektar z pestrých květů.

Foto: Thassos

Nesytka česká
Pennisetia bohemica
V první polovině srpna poletuje mezi keři i nad rozkvetlými bylinami zvláštní motýl, který se podobá spíš vose – nesytka česká. Typická jsou pro ni průsvitná křídla a dlouhá tykadla. Její housenky se po dva roky vyvíjejí v kořenech růže šípkové.

Foto: P. Šinkyřík

Dlouhozobka zimolezová
Hemaris fuciformis
Na začátku léta poletuje tento zvláštní motýl z čeledě lišajovitých kolem rozkvetlých hadinců a dlouhým sosákem nabírá sladký nektar. Průsvitnými křídly víří jako kolibřík, takže se před květem doslova zastaví ve vzduchu.

Foto: J. Muiden

Milovníci slunce

Co je skalní step? Strmé skalnaté stráně kolem řek vytvářejí zvláštní prostředí, označované jako skalní step. Půda je tenká, často nesouvislá, voda rychle odtéká, stráně jsou v létě rozpálené a v zimě promrzají. Takovým podmínkám se dokázali přizpůsobit jen někteří živočichové a rostliny. Označujeme je jako sucho- a teplomilné – jedním slovem xerotermní.

Užovka podplamatá
Natrix tesselata
Je to stepní druh mnohonožky, který poznáme podle dvojitého výstražného pruhu na hřbetě. Jako ostatní druhy mnohonožek se živí zbytky rostlin a stará se o tvorbu humusu.

Foto: M. Velenský

Užovka obecná
Natrix natrix
Naše nejhojnější a nejznámější užovka má typické žlutavé půlměsíčky těsně za hlavou. Ráda se vyhřívá na kládách nebo kamenech, ovšem na lov se vydává pod suchý svah, protože loví hlavně žáby.

Foto: P. Velenský

Užovka hladká
Coronella austriaca
Lidé si tohoto štíhlého hada s tmavou "korunkou" na hlavě často pletou se zmijí. Rozdíl je v tom, že užovka nemá na hřbetě souvislou klikatou čáru, ale jen tmavé skvrnky. Na území zoo se vyskytuje poměrně vzácně, zmije tu nežije vůbec.

Foto: P. Velenský

Ještěrka zelená
Lacerta viridis
Žije hlavně v jižní Evropě, u nás se vyskytuje jen ostrůvkovitě. Má ráda suché a teplé stráně s nízkým porostem. Od dubna do září byste mohli zastihnout jasně zeleného samce i skromněji hnědavou samičku, jak se vyhřívají na kamenech nebo kládách.

Foto: J. Straka

Ještěrka obecná
Lacerta agilis
Je to naše nejhojnější ještěrka, ale v zoo se vyskytuje méně často než ještěrka zelená. Zastihnete ji nejčastěji dopoledne a v podvečer, přes den se ukrývá. Loví hmyz a jiné bezobratlé.

Foto: M. Szczepanek

Skalní podklad

Skalní podklad tvoří zvrásněné a slabě přeměněné usazeniny staré zhruba 600 milionů let (mladší starohory). Je to pozůstatek dna starodávného moře, které se zde rozkládalo a bylo hluboké více než 200 m.

Ve vrstvách na této zastávce je dobře viditelná synklinála, tj. korytovitý ohyb vrstev, který je součástí vrásové stavby. Toto vrásnění spojené se slabou přeměnou proběhlo na konci starohor (kadomské vrásnění).

Na ukázkách představujeme tři základní horniny starohorních usazenin z okolí Zakázanky.

Droba
Droba je pískovec. Obsahuje více než 20 % nestabilních součástek, popř. jílovité pojivo. Droby mají většinou tmavší, šedavé odstíny. Převažují mezi horninami starohor.

Břidlice
Břidlice vznikly zpevněním nejjemnějších, většinou jílovitých bahen a mají odlučnost v tenkých vrstvách.

Buližníky
Buližníky (silicity) jsou celistvé kompaktní horniny, většinou tmavošedé. Skládají se skoro výhradně z křemene. V zoo se vyskytují jen ve valounech bazálního slepence.

Prachovce
Prachovce mají převahu částic velikosti prachu (0,06–0,004 mm), a tvoří tak přechod od břidlic k drobám. 

Říční štěrkopísky vinohradské terasy

Plošina v nejvyšší části zoo je pokryta čtvrtohorními říčními písky s valouny (štěrkopísky), které jsou zbytkem předchůdkyně dnešní Vltavy.

Pro vývoj říční sítě v Čechách je charakteristická stupňovitost, daná střídáním období s převažujícím hromaděním a rozrušováním. To je následek změn klimatu: střídání chladných "ledových" a teplejších "meziledových" dob.

Stojíme u báze Vinohradské terasy. Ještě asi půl metru nad cestou vystupuje skalní podklad, výše v nízkém svahu však již vidíme písky a štěrky s dokonale zaoblenými valouny. Tyto nezpevněné uloženiny leží asi padesát metrů nad povrchem dnešního záplavového území Vltavy a jejich stáří je zhruba půl milionu let. Jsou důkazem toho, že Pražská kotlina byla kdysi mnohem mělčí a rozlehlejší. Navíc byla bez souvislých lesů a řeka v ní často měnila koryto.

Říční terasy
Na území Prahy je rozlišeno deset říčních teras, které jsou označovány místními názvy. V zoo se jedná o vinohradskou terasu, u které právě stojíme.

Co tu létá

Přítomnost Vltavy i pestrá mozaika vegetačních typů na okolních svazích nabízejí zdroj potravy, možnost úkrytu i místa k odpočinku pro mnoho živočichů včetně ptáků. Červenka obecná (Erithacus rubecula

Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Ptáci skalního srázu
Samotná skalní step poskytuje ptákům především možnost najít si tu potravu – semena, bobule i drobné živočichy. K hnízdění a odpočinku ale využívají spíše okolní stromové porosty a hustší křoviny.

Některé ptáky proto spíš uslyšíte, než uvidíte, zvláště na jaře. Samečkové si zpěvem označují hnízdní teritorium a v mnoha případech při tom vysedávají na vrcholku keře nebo jiném vyvýšeném místě.

Většina druhů obývajících skalní sráz žije na území zoo celoročně, i když se někdy stěhuje v rámci areálu, jako to dělají volavky. Jiné druhy, například budníčci nebo drozdi, na zimu odlétají, protože by se v chladných měsících neuživily.

Pěnkava obecná
Fringilla coelebs
Po celý rok spatříte pěnkavy, jak hledají nejrůznější semena, která tvoří základ jejich jídelníčku Sameček s šedou hlavou a růžovou hrudí a břichem i hnědavá samička mají na křídlech svítivě bílý pásek. Hluboké miskovité hnízdo z mechu, lišejníku a chmýří staví na stromech, hnízdí často dvakrát za sezonu. Od jara do léta se sameček ozývá příjemným zpěvem, zakončeným typickým trylkem.

Foto: P. Filippov

Budníček menší
Phylloscopus collybita
Je to nenápadný zelenavý ptáček, jehož přítomnost snadno poznáte podle hlasitého, i když trochu jednotvárného zpěvu. Dal by se přepsat jako stále se opakující cip-cap, cip-cap a ozývá se od časného jara. Budníčci jsou tažní, protože se živí drobným hmyzem a pavouky. Kulovité hnízdo splétají z trávy a listů. Je umístěné v trávě a dokonale maskované.

Foto: M. Barby

Sýkora koňadra
Parus major
Naši největší sýkoru zastihnete po celý rok. Zvláště čilé jsou v době hnízdění, kdy rodiče nosí neúnavně svým potomkům drobný hmyz a jeho larvy. Hnízdí v sutinách a rády vezmou zavděk připravenou budkou. Dospělé koňadry se živí v létě hlavně hmyzem, v zimě semeny. Často přilétají na krmítka, kde je snadno poznáte podle žluté hrudi s širokým černým pruhem.

Foto: L. Viatour

Pěnice černohlavá
Sylvia atricapilla
Od dubna do začátku září u nás hnízdí a vychovává mláďata nenápadná pěnice černohlavá. Český název platí jen pro samečka, protože samička má temeno hlavy hnědé, ne černé. Pěnice si stavějí nepříliš složité hnízdo z trávy, které umístí do vidlice větví v hustých keřích. Sameček si připraví ještě jedno hnízdo, ze kterého zpívá. Dospělí ptáci sbírají různý hmyz nebo pavouky, ale nepohrdnou ani bobulemi.

Foto: A. Ronning

Kos černý
Turdus merula
Je to bezesporu náš nejznámější pták. Sytě černý samec i hnědavější samice neúnavně poskakují po zemi a pátrají po žížalách, larvách hmyzu i dalších pochoutkách. Když dozrávají bobule, rádi si pochutnají i na nich. Na jaře se začne ozývat bohatý, hlasitý zpěv, kterým samci označují z vyvýšeného místa své území. Hnízdo stavějí na stromech, v křovinách i na zdech, hnízdí i dvakrát za sezonu.

Foto: H. Reiholdson

Drozd zpěvný
Turdus philomelos
Je sice tažný, ale patří k otužilcům. Nejprve přilétají z afrických zimovišť samci – dorazí v březnu a hned se pustí do zpěvu. Vysedávají na vrcholku stromu a hlasitě, melodicky si označují hnízdní území. Když pak přilétnou i samičky a vytvoří páry, postaví na stromě nebo v křovinách pevné hnízdo s hladce vymazanými vnitřními stěnami. Drozdy poznáte snadno podle hnědého hřbetu a skvrnitého břicha i hrudi.

Foto: T. Wills

Volavka popelavá
Ardea cinerea
Na území zoo ji zastihnete po celý rok. Během léta se zdržuje spíš kolem Vltavy, ale na skalní sráz zalétá večer, protože nocuje na stromech. V zimě ji zahlédnete, jak zvolna prolétá nad vodními plochami a pátrá po rybách. V letu má krk esovitě prohnutý a zatažený, čímž se liší od příbuzného čápa bílého. Volavky přilétají do zoo hlavně při hledání potravy a k odpočinku, zahnízdily tu zatím jen jednou.

Poštolka obecná
Falco tinnunculus
Lovící poštolku poznáte velmi snadno. Má špičatá, mírně zahnutá křídla a vějířovitě roztažený ocas. Často se třepetavě vznáší na jednom místě a vyhlíží malé hlodavce nebo velký hmyz, hlavně saranče a kobylky. Prozradí se také hlasem – jasné, zvonivé kli-kli-kli… se nese poměrně daleko. Do zoo zalétají poštolky lovit, ale hnízdí v okolních lesích nebo na sídlištích.

Pohled do geologické minulosti Prahy

Stezka Zakázanka nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do pestré geologické minulosti středních Čech. Právě zde se můžeme těšit z úchvatného výhledu do vltavského údolí zvaného Pražská kotlina. Kotlina se vyvinula během čtvrtohor (trvajících asi 2,5 milionu let) z plošiny, která v nejmladších třetihorách pokrývala většinu území Čech. Plošinu postupně vymodelovala říční eroze.

Na okrajích Pražské kotliny lze místy objevit strmé skalní stěny nezvrásněných svrchnokřídových pískovců. Jsou, spolu s bělohorskými opukami, dokladem nejmladší mořské záplavy (transgrese) ve středních Čechách z doby asi před 100 miliony let.

Vlastní jádro Pražské kotliny je zahloubeno do zvrásněných mořských uloženin prvohorních útvarů ordoviku, siluru a devonu, které svým bohatstvím zkamenělin proslavily střední Čechy. Jsou spojeny se jménem francouzského paleontologa Joachima Barranda (1799–1883). K jeho poctě bylo pojmenováno rozsáhlé území nedaleko Prahy, kde se tyto vědecké poklady nacházejí – Barrandien.

K Barrandienu patří i horniny mladších starohor (proterozoikum) v podloží prvohor (paleozoikum). Také tyto horniny vznikaly na dně moře, ale jejich historie je v mnohém nejasná, protože v nich postrádáme zkameněliny, které by umožnily podrobné časové dělení a dovolily blíže poznat život v dobách a místech jejich vzniku. Dosavadní nálezy patří vesměs jednobuněčným organismům nebo řasám.

Petřínské skalky
Petřínské skalky, tvořené svrchnokřídovými pískovci, jsou naspodu sladkovodního původu, ale výše nesou otisky mořských měkkýšů.

Trilobit
Ectillaenus katzeri, nalezený při stavbě hotelu v Podbabě (Praha 6), je starý asi 450 milionů let.

Kolonie organismů
Kolonie organismů s mřížkovitou vnější kostrou, popsaných ze Šárky (Praha 6) jako Bohemipora pragensis (podle B. Pacltové, 1977)

Geologický řez
Geologický řez vedený mezi Zoo Praha a Petřínem

Železná ruda v zoo

Základní surovinou pro rozvoj českého železářství v 19. století byly železné rudy. Byly součástí prvohorních (ordovických) mořských uloženin starých zhruba 450–480 milionů let a nacházely se mezi Prahou a Plzní v oblasti zvané Barrandien.

Železná ruda má nápadně rezavohnědou barvu ukazující na přítomnost železa v podobě hematitu.

Zde vidíme odkryv lož iska velmi kvalitní železné rudy. Opakovaně se uvažovalo o její těžbě a prováděl se tu dokonce průzkum. Ovšem mocnost této vrstvy je tak malá, že by se zahájení těžby nevyplatilo (nachází se zde jen několik tisíc tun). Když si kousek hematitu vezmete do ruky, budete překvapeni, jak je těžký.

Rudy
Rudy vznikaly ze splachů železem bohatých zvětralin, které se někdy mísily s právě usazeným sopečným popelem. Není vyloučen ani přínos železa z horkých roztoků, jejichž výrony provázely sopečnou činnost. To je i případ železné rudy na tomto odkryvu: jde o sopečný tuf silně prosycený hematitem (krevelem), jehož chemický vzorec je Fe2O3. Železné rudy stejného stáří a složení se nejblíže dobývaly na Červeném vrchu ve Vokovicích. V současné době se nikde v České republice železné rudy netěží. 

Skalní stěna vypovídá

PŘI PROCHÁZCE ZAKÁZANKOU se dozvíte mnoho zajímavostí nejen o zvířatech a rostlinách , ale hlavně o geologické historii území. Důležitou sou částí je jev zvaný zlom, který probíhá šikmo přes skálu, oddělující dolní a horní část pražské zoo. Tento zlom je ne jlépe viditelný právě zde.

Převislá rovná skalní plocha ve výběhu paovcí hřivnatých je ukázkou variského zlomu (pochází z mladších prvohor asi před 350 miliony let). Podle tohoto zlomu zaklesly horniny z prvohorního útvaru ordoviku (450 milionů let staré) do starohorního podloží (600 milionů let starého). Nad zlomem se zachoval ordovický bazální slepenec a slabá vrstva sopečných tufů, pod zlomem vystupují starohorní fylitické droby.

Sklon zlomu
Sklon zlomu pod mladší vrstvy svědčí o tom, že se jedná o jev zvaný pokles, tedy o zlom vzniklý při uvolnění napětí v zemské kůře a následném roztažení hornin (extenzi). Skalní převis vznikl následkem větší odolnosti slepence proti zvětrávání.

Bazální slepenec
Detail svrchní vrstevní plochy bazálního slepence, která představuje kamenitou mořskou pláž před zhruba 470 miliony let. 

Obnova skalní stepi

Skalní sráz oddělující dolní a horní část zoo je přírodně velmi cenné území. Postupně však zarostl a vzácné druhy rostlin i živočichů v něm přestaly nacházet vhodné podmínky k životu.

Projekt revitalizace
V roce 2012 byla zahájena obnova celého svahu, a to v souvislosti s opatřením proti postupující skalní erozi. Jejím cílem je revitalizace jedinečných společenstev skalních stepí, návrat původních druhů živočichů a rekonstrukce cenných geologických jevů.

Aby se skalní masiv stal opět přírodovědně cennou lokalitou, muselo se přistoupit k odstranění většiny cizorodých dřevin, které stráně stínily. Tím se uvolnil prostor pro návrat původních druhů skalní stepi, které se zde v minulosti nacházely a které na stinných a chladných místech nedokážou přežít.

Zakázanka
Již od 30. let 20. století prochází skalním masivem cesta zvaná Zakázanka, v 80. letech však musela být uzavřena. Současná rekonstrukce cestu opět zpřístupnila a nabídla zajímavou alternativu, kudy se při procházce zahradou vydat, pokud si chcete vychutnat dříve skryté výhledy na zoo i panorama Prahy.

Foto: Miroslav Bobek

Postup obnovy skalní stepi

• Plošné odstranění borovice černé a trnovníku akátu – v Evropě jsou nepůvodní a vytlačují domácí flóru.
• Doplnění původních druhů stromů a keřů (trnka, hloh, skalník a další) tak, aby nepřesáhly pětinu plochy území.
• Podpora přirozeného šíření bylin a trav z okolí.
• Cílený dosev vybraných ploch směsí semen původních druhů, získaných z nejbližšího okolí.
• Pravidelná údržba dřevin – vždy po třech až pěti letech.

Přírodní bohatství
Kromě jedinečného skalního výchozu se zajímavými geologickými jevy se celé revitalizované území opět stane domovem mnoha vzácných druhů teplomilných a suchomilných rostlin a živočichů.

Hadinec obecný

Kuloštítník beraní

Otakárek fenyklový