Malby

Výtvarník Kryštof Krejča při práci. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Nástěnné malby vytvářeli výtvarníci pavilonu Roman Hudziec a Kryštof Krejča podle fotografií pořízených v Biosférické rezervaci Dja. Ilustrace živočichů na informačních panelech se ujal malíř Pavel Procházka, rovněž dlouholetý spolupracovník Zoo Praha.

Pro výtvarníky vše začalo v únoru 2017, při inspirační cestě do Kamerunu, které se zúčastnil Roman Hudziec. Po návratu s kolegou Kryštofem Krejčou začal pracovat na návrzích výtvarného řešení pavilonu v úzké spolupráci s architekty, s vedením zoo a se zoology a chovateli. Po mnoha diskusích byla stanovena základní koncepce pavilonu: cesta návštěvníka od africké vesnice se školní třídou přes sekundární a primárnímu les na „mýtinu“ s gorilami. 

Velké nástěnné malby řešily první část cesty. Množství umělých stromů, zeleň, zelené stěny, hlinité břehy a vodopád v centru pavilonu mají navodit pocit primárního lesa. Celá zahuštěná centrální část objektu také znemožňuje přímý pohled návštěvníka z jednoho konce prostoru na druhý, což člení pavilon na jednotlivé části a tím jej pocitově rytmizuje a vizuálně zmenšuje, možná i trochu znepřehledňuje, což spolu se zvukem a vlhkem ze závlah a z mlžení přispívá k navození atmosféry tropů.

Samotné expozice goril byly samozřejmě úplně jiný problém. Řada omezení, která chov inteligentních a silných primátů přináší, si vyžádala podstatně větší míru stylizace. Požadavek na to, aby zvířata nemohla lézt po stěnách, znemožnil výtvarníkům výraznější modelaci, předpokládaná devastace zeleně odkázala rostliny jen do vyšších poloh. Potřeba aktivizace goril seskupila plastické prvky a parkosy do skupin, které mají blíže k „prolézačkám“ nežli ke kulise přirozeného lesa. „Vzájemně jsme si však se zoology vycházeli co nejvíce vstříc a myslím, že s kompromisem můžeme být spokojeni,“ říká Roman Hudziec.

Jednou z nejnáročnějších realizací v pavilonu je obrovský kmen ve venkovním výběhu chovné skupiny – tuny železa svařené do konstrukce základního tvaru a tuny betonu modelované do finálního tvaru padlého pralesního velikána. Ten byl posléze obklopen parkosy i živou zelení a dodává výběhu měřítko, které takto prostorově velkorysá expozice nutně potřebovala.

Poslední větší výtvarná realizace, kterou bylo třeba stihnout před otevřením pavilonu, byl velkoplošný panel na stěně u východu z pavilonu.