Kachny

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Zajímavosti z kachního života

Kachny jsou velmi společenské; komunikují spolu dokonce už ve vajíčku. Káčata si tím synchronizují líhnutí, aby se vylíhla pokud možno všechna naráz, což zvyšuje jejich šance na přežití. S matkou udržují v prvním období života takřka nepřetržitý kontakt ševelivým hvízdáním, na které jim matka kvákavě odpovídá a ujišťuje je tak, že je stále poblíž.

Známé hlasité káchání (někdy označované jako kvákání) je typickým hlasovým projevem kachních samic. Kačeři se ozývají tišším, chraplavým sípáním. Kačera lze – přinejmenším ve svatebním šatu – od kachny rozpoznat nejen podle hlasu, ale obvykle také podle stočeného peří nad ocasem, kterému se říká kačírek. Některým kačerům však i ve svatebním šatu kačírek chybí a v letním šatu ho nemají kačeři vůbec.

 Kachny tráví mnoho času péčí o peří, které si čistí a natírají mazem z kostrční žlázy, aby odpuzovalo vodu a nepromáčelo se. Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Mnoho času věnují kachny péči o peří. S pomocí zobáku si jej natírají zvláštním mazem z kostrční mazové žlázy, který zajišťuje jeho vodoodpudivost. Čerstvě vylíhlá káčata však ještě vlastní maz nemají; peří se jim „impregnuje“ matčiným mazem, když se k ní choulí při společném odpočinku. Pokud se vylíhnou v líhni nebo pod náhradní matkou jiného druhu – například krůtou nebo kvočnou – musejí být prvních několik týdnů před vodou chráněna. Jejich peří by se totiž snadno mohlo promočit a ptáčata by prochladla a mohla by onemocnět.

Nebezpečné mohou být pro káčata také strmé břehy. Malá káčata nedokážou létat ani vyskočit tak vysoko jako dospělí, a přestože umějí od vylíhnutí plavat, rychle se unaví a potřebují často odpočívat na souši. Pokud se ocitnou v bazénu nebo jiné nádrži bez pozvolného výstupu, nemají, jak se dostat ven, což pro ně může být fatální.

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Ke spánku vyhledávají kachny břehy. Dokážou přitom spát jen „na jedno oko“ (což ostatně umí i mnoho jiných druhů ptáků). Jedinci uvnitř hejna odpočívají s oběma očima zavřenýma, ale ptáci na okraji, kteří jsou vystavení většímu riziku napadení predátorem, mají i během spánku jedno oko otevřené a sledují okolí, aby včas zaznamenali nebezpečí.

Využití kachen

Hlavním účelem chovu kachen je jejich tučné maso. V roce 2023 byly kachny celosvětově druhým nejčastěji poráženým zvířetem hned po slepicích – za pouhý rok jich bylo poraženo téměř 4,2 miliardy (toto číslo ovšem zahrnuje i pižmovky domácí a křížence kachen a pižmovek). Nejvíce kachen je chováno v Číně, Vietnamu a dalších zemích jihovýchodní a východní Asie. V Evropě vévodí pomyslnému žebříčku chovatelských velmocí Francie, kde si lidé kromě masa cení také kontroverzní pochoutky známé jako foie gras (čti: fua gra) – ztučnělých jater ptáků (vedle kachen to mohou být i husy), kteří byli před porážkou extrémně vykrmováni.

Vedlejším produktem chovu je peří. Má dobré izolační vlastnosti, proto se využívá jako přírodní náplň do spacáků, přikrývek, polštářů nebo bund.

 Kachna plemene indický běžec. Ilustrace: Ivana Hanzlíková

 Kachny jsou rovněž ceněny pro svá vejce. Domácí kachny mohou podobně jako slepice snášet vejce i v nepřítomnosti samce. Taková vejce jsou neoplozená a nemohou se z nich vylíhnout káčata, uplatní se však v kuchyni, kde se dají používat obdobně jako vejce slepičí. Kachní vejce jsou oproti slepičím téměř o třetinu větší, výživnější a bohatší na vitaminy. Mají výraznější chuť a krémovější texturu, za kterou je zodpovědný vyšší obsah tuku. Existují dokonce plemena kachen chovaná primárně právě pro vejce – například velšští harlekýni, německé kampbelky nebo dnes velmi oblíbení indičtí běžci, nápadní svou vzpřímenou postavou. Kvůli vyššímu riziku nákazy salmonelózou se ovšem doporučuje domácí kachní vejce důkladně tepelně zpracovat (na míchaná vejce zapomeňte) a kupovaná u nás v obchodě neseženete – jejich komerční výroba není v Evropské unii povolena. Jinak je tomu v Asii, kde jsou kachní vejce vyhlášenou pochoutkou. K nejznámějším úpravám patří čínská „stoletá vejce“, která mají v důsledku několikaměsíční fermentace rosolovitý, temně jantarový bílek, šedavý žloutek a velmi intenzivní chuť i vůni, jež někomu připomíná zrající sýry. Dalším pokrmem z kachních vajec, oblíbeným především na Filipínách, v Kambodži a ve Vietnamu, je balut – v podstatě vejce natvrdo, ovšem s dvou- až třítýdenním zárodkem uvnitř. 

Stoletá vejce, pochoutka z kachních vajec oblíbená zejména v Číně. Ilustrace: ChatGPT

Husa nebo kachna?

Rozlišit husu od kachny může někomu připadat obtížné, zejména pokud jsou obě bílé. Husy jsou však větší, mívají delší krk i nohy a jejich zobák je tužší a kuželovitý. Kachní zobák je naopak měkký, široký a velmi citlivý – slouží k „nahmatání“ potravy v kalné vodě.

Oba druhy ptáků se výrazně liší i způsobem života. Kachny tráví mnohem více času na vodě a jsou všežravé: kromě rostlin a jejich semen se živí také nejrůznějšími drobnými živočichy, od brouků přes slimáky až po čolky. Husy jsou naproti tomu převážně býložravé a základ jejich potravy tvoří pastva; k vodě sice také tíhnou, nejsou na ni však tak úzce vázané.

Husa je větší než kachna a má delší krk a kuželovitý pevný zobák, kdežto kachna má zobák plochý a měkký. Ilustrace: ChatGPT

Kachna není pižmovka

Ve výčtu plemen domácích kachen se občas setkáme s „kachnou pižmovou“. Ve skutečnosti se však jedná o pižmovku domácí – zcela samostatný druh kachnovitého ptáka. Na rozdíl od kachny domácí nepochází z kachny divoké, ale z pižmovky velké, která byla domestikována v Americe dávno před příchodem Evropanů. Od všech plemen kachny domácí ji lze v dospělosti snadno odlišit podle nápadné lysé, bradavičnaté kůže u kořene zobáku. S kachnou domácí se může křížit, ale jejich potomci jsou neplodní – podobně jako mezci či muly, tedy kříženci koně a osla. 

Pižmovky (vlevo) mají na rozdíl od kachen (vpravo) nápadně bradavičnatou kůži u kořene zobáku. Ilustrace: Ivana Hanzlíková