Tano

Před deseti měsíci to byla zoufale plačící a posléze už jen nehybná hromádka. Teď obratně šplhá po provazech a občas se po očku mrkne, co já na to. Tano. V gorilí školce ve stuttgartské Wilhelmě pořádně vyrostl a je plný sebevědomí.

Syn Bikiry a Richarda pořád ještě pije mléko z lahviček, které mu dávají jeho náhradní lidské mámy, a spí v dětské postýlce, ale většinu času tráví se stejně starým gorilím samečkem Okandou a případně i se dvěma výrazně mladšími gorilkami – Tebogo a Vanou. Dospělé gorily viděl prozatím jen dvakrát nebo třikrát, ale prý se již velmi přiblížila doba, kdy by měly začít snahy o jeho bližší seznámení s gorilí skupinou. (Paradoxně komplikací pro jeho začlenění mezi dospělé gorily je stavba nového lidoopího pavilonu, který by měl být ve Wilhelmě otevřen koncem února příštího roku.)

Tano se nepředvádí jen před námi. Stuttgartské chovatelky říkají, že na rozdíl od jiných gorilek, které se jich nechtěly pustit, Tano už od mala neustále něco prozkoumává. Je prý neuvěřitelně zvědavý, vždycky připravený pustit se do nového dobrodružství. A poslední dobou začíná i klackovat, chce si prosadit svou.

Loni v listopadu, kdy jsme se rozhodovali o dalším postupu, bych asi nevěřil, že Tana někdy takhle uvidím. Naštěstí život občas přináší i milá překvapení.

A mimochodem, všichni tvrdí, jak moc se Tano podobá Richardovi. Nemýlí se.