Vzácná želva z okraje velkoměsta

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  06. 08. 2022


V Bullsbrooku na dnešním předměstí Perthu si jednoho rána roku 1953 farmář Arthur Gates všiml malé vodní želvy. Mířila přes silnici směrem pryč od bažiny. Gates ji sebral a daroval školákovi Robertu Boydovi, o němž věděl, že je nadšený přírodovědec. Ten ji pak ukázal odborníkům, aby mu ji určili. Podle jejich názoru šlo o běžnou dlouhokrčku, ale Robert se nedal. Jeho želva má přece krátký krk! Nakonec se podivná želva dostala až do rukou kurátora Západoaustralského muzea Ludwiga Glauerta. V následujícím roce pak vyšel jeho vědecký popis zcela nového druhu, kterému dal jméno Emydura inspectata. Tak byla díky laskavému farmáři, zvídavému klukovi a úctyhodnému vědci objevena živoucí fosilie, která se téměř neliší od želv svého rodu z období miocénu.

Jak se brzo ukázalo, tato želva, která dostala české jméno krátkokrčka hnědavá, již přežívala jenom v mělkých bažinách na miniaturním území Swan Valley, zhruba mezi perthským letištěm a blízkou základnou australského letectva. Začalo úsilí o její záchranu – ale než budu pokračovat, musím zmínit ještě „prequel“ jejího příběhu. Roku 1958 vyšlo najevo, že první exemplář krátkokrčky hnědavé nalezl již roku 1839 Ludwig Preiss a odeslal jej do vídeňského muzea. Tam podle něj roku 1901 Friedrich Siebenrock popsal nový druh s vědeckým jménem Pseudemydura umbrina – a toto jméno bylo vzhledem k jeho prioritě uznáno jako platné.

Ve snaze o záchranu krátkokrčky hnědavé byly roku 1962 ve Swan Valley založeny dvě malé rezervace. Tehdy byla celková početnost odhadována na 200 až 300 jedinců. Ani to však ještě nebylo nejhorší – v polovině 80. let zbývalo ve volnosti méně než třicet krátkokrček! Naštěstí tou dobou již dvacet let existovala i záložní populace v lidské péči, byť je třeba podotknout, že chov a zejména rozmnožování těchto želv je velice obtížné. Navíc všech 26 krátkokrček, které se v Perth Zoo podařilo odchovat v letech 1966 až 1977, bylo jedné noci ukradeno…

Postupně se však podařilo tuto škodu zacelit a především stále lépe zvládat metodiku chovu. Od roku 1994 jsou krátkokrčky vypouštěny do přírody – vrátily se jich tam již stovky jedinců –, ale navzdory veškerému snažení zůstává tato želva mezi kriticky ohroženými druhy. Navíc se jí zjevně dotýká i globální oteplování, a tak se nově začalo s její introdukcí daleko od Swan Valley, do míst, kde by v budoucnosti mohla mít slušnou perspektivu.

A proč o ní píšu? Také my jsme v jejím příběhu napsali jeden krátký řádek: Když v únoru 2021 sežehl požár jednu z klíčových rezervací, podpořili jsme z peněz, které jste nám darovali, částkou 194 000 Kč nákup inkubátoru do Adelaide Zoo. Při mé letošní návštěvě mi již ředitel Phil Ainsley hrdě ukazoval jedno z řady mláďat krátkokrčky hnědavé, která se v inkubátoru vylíhla.

 

Psáno pro MF Dnes

 

 


Slavnostní předávání terénního auta a motocyklu. Zleva: pracovník organizace Pomáháme jim přežít – Mongolsko S. Dalajceren, ředitel národního parku Nömrög D. Naranbátar, Miroslav Bobek, guvernér okresu Chalchgol E. Bjambadžargal, mongolistka Veronika Kapišovská, předseda okresního zastupitelstva P. Itgeltögs, ředitel Pomáháme jim přežít – Mongolsko O. Ganbátar. Foto: David Broda, Zoo Praha

Na samém východě Mongolska, v Chalchgolu, nás při naší srpnové návštěvě čekalo překvapení. Poté, co od nás ředitel národního parku Nömrög D. Naranbátar převzal nového Land Cruisera 79, který bude pomáhat při budování...

Ptakopysk v Meander River na Tasmánii. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

V prosinci 2012 jsem napsal sloupek s titulkem Zvíře, které nemůžeme mít. Pojednával o ptakopyskovi a uváděl jsem v něm důvody, proč bychom ho mít měli. Ve stručnosti bych z tohoto svého textu připomněl ty...




Přihlášení k newsletteru