Želva s příběhem jak z Hollywoodu

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  31. 07. 2021


Nejenže jde o jednu z nejvzácnějších i nejkrásnějších želv světa. Navíc je to želva s příběhem, který v sobě nese prvky hollywoodského blockbusteru: šokující odhalení, zoufalé pátrání, špiónku zastírající svou skutečnou identitu, složitá jednání s pověrčivými venkovany, tragédie i náznak happy endu. Tou želvou je batagur bengálský. Jeho příběh tu popisuji jenom ve zkratce; v úplnosti by byl na celou knihu.

Mladé batagury bengálské uvidíte už brzo v pavilonu Čambal. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Mladé batagury bengálské uvidíte už brzo v pavilonu Čambal. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Když v letech 2007 a 2008 rakouský herpetolog Peter Praschag společně se svými kolegy zveřejnil novou klasifikaci vodních želv jižní Asie, způsobil pořádný rozruch. Na základě analýz DNA se mu podařilo dokázat, že s batagury se věci mají z gruntu jinak, než se předpokládalo, a že v případě dosavadního batagura baska se ve skutečnosti jedná o dva druhy: batagura tuntong a batagura bengálského. Na tom by nebylo nic zvlášť vzrušujícího – kdyby toto zjištění současně neneslo informaci, že batagur bengálský je v přírodě již téměř, ne-li zcela vyhuben. Vzápětí po něm proto ve východní Indii, v Bangladéši a také Myanmaru začalo usilovné pátrání. Bohužel však nepřineslo pozitivní výsledek. Závěr byl, že pokud tyto velké, až šedesáticentimetrové želvy, jejichž samci se v době páření zbarvují do neuvěřitelné kombinace černé hlavy a karmínového zbytku těla, ještě někde ve volnosti přežívají, půjde o jednotky, nebo nanejvýš nízké desítky jedinců.

Přesto zůstávala naděje. V roce 2008 totiž herpetolog Shailendra Singh v zažloutlé dokumentaci projektu, který v 80. letech probíhal v Indii na ochranu karety zelenavé, našel zmínku, že se z tehdy sesbíraných želvích vajec vylíhla i mláďata jakési jiné vodní želvy. Jakého jsou druhu, se tenkrát nepodařilo určit, a tak byla vypuštěna do chráněného rybníka v naději, že až povyrostou, bude jejich determinace snazší. Jenže projekt skončil a na tajemné želvy se zapomnělo. Na základě starých záznamů je až roku 2008 našel Shailendra Singh. Šlo o velevzácné batagury bengálské.

Samec batagura bengálského v období námluv. Foto: Peter PraschagSamec batagura bengálského v období námluv. Foto: Peter Praschag

Na organizaci jiného pátrání se na druhé straně hranice, v Bangladéši, podílel již zmíněný Peter Praschag. Své snažení opřel o úvahu, že by se nějací bataguři bengálští mohli nacházet ve vesnických rybníčcích. Místní obyvatelé totiž nejen s velikou oblibou konzumovali bataguří vejce a maso, ale tu a tam si nějakého ponechávali živého ve víře, že jim bude přinášet štěstí. Peter Praschag spolupracoval zejména s Indkou Rupali Ghosh, která se během podobných operací již dříve osvědčila. Když působila v Bangladéši, například si zablokovala sociální sítě, aby nebylo snadné o ní získat informace a mohla využívat krycí historky. Nalezení a vykoupení prvních tří batagurů bengálských v roce 2009 si od ní vyžádalo dlouhý čas a mimořádné úsilí – ale uspěla. Pomalu pak následovali další jedinci, a to nejen z vesnických rybníčků, nýbrž také od rybářů.

Všichni nalezení bataguři bengálští (až na tři držené v nádrži jednoho myanmarského chrámu) byli umístěni do chovných center v Indii a v Bangladéši. Vedle toho se Peteru Praschagovi také podařilo několik jich dovézt do Rakouska. A postupně se „druhou nejvzácnější želvu světa“ podařilo ve všech třech zemích rozmnožit. Tyto úspěchy pochopitelně vedly k optimismu, který vyústil až do záměru vypouštět batagury bengálské zpět do přírody. Pokus o reintrodukci ovšem skončil naprostým nezdarem. Všechna vysílači označená zvířata byla buď zabita, nebo uhynula v rybářských sítích či z jiných příčin. Nezbylo, než udělat krok zpět a vykročit znovu.

Tím novým vykročením se stalo zintenzívnění chovu batagurů bengálských v lidské péči. Díky mladým jedincům, které nám poskytl Peter Praschag, se do něj nyní zapojila i Zoo Praha. Ta se již od příštího týdne stane současně jediným pro veřejnost běžně přístupným zařízením mimo Asii, kde bude batagury bengálské možné spatřit na vlastní oči.


Ačkoli jsem byl ohlášen týden předem, musel jsem se na místě legitimovat, podepsat se, odevzdat telefon a projít několika turnikety. Nacházel jsem se ve Státní tiskárně cenin.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Budou to už tři roky, co jsem na tomto místě položil a vzápětí se i pokusil zodpovědět otázku, proč stojí plameňáci na jedné noze. Moje odpověď tehdy zněla: „Výzkumy posledních let ukazují, že nejspíš půjde o to, aby...




Přihlášení k newsletteru