Přesně před týdnem Slávek v necelých 34 letech uhynul. Bude nám moc chybět...

„Hroch obojživelný má pověst mimořádně nebezpečného zvířete. Především samci, kteří si urputně brání svá teritoria, jsou postrachem afrického kontinentu. Hroch Slávek byl ale naprosto jiný,“ vzpomíná na něj chovatel Martin Kristen. „Obrovský, ale povahou dobrácký Slávek byl mezi kolegy velmi populární. Své území by si hájil dost podobně jako hroši v přírodě, ale využíval jakékoliv příležitosti prostrčit hlavu skrz okénko v masivních stájových vratech a doufal, že vyžebrá něco navíc. Velké, doširoka otevřené tlamě nedokázal nikdo odolat. Navíc si Slávek potrpěl na škrábání horního patra či lehké tahaní za jazyk.“

Ano, přesně tak si Slávka budu také pamatovat! S doširoka otevřenou tlamou v okénku starého pavilonu. Nejednou jsem mu tam hodil hlávku zelí, kterou slupnul jako malinu. Za jazyk jsem ho ovšem netahal, tak důvěrní jsme zase nebyli.

Když jsem zmínil důvěrnost, tou by se ve vztahu ke Slávkovi mohl asi nejvíc chlubit Zbyněk Šíša. Když se v roce 2002 podařilo Slávka objevit nad sloní stájí, byl k němu povolán právě on: „Slávek ležel v úzké chodbě, takže ji celou vyplnil, a pokud jsem chtěl zkontrolovat zbytek pavilonu, musel jsem přes něj. Byl zadkem ke dveřím z ochozu, tak jsem na něj promluvil, on se ohlédl a zase hlavu položil. Zkusil jsem jít po betonovém pažení, ale to nešlo, takže jsem využil ležícího Slávka jako oporu. Vůbec neprotestoval a nechal mne přejít jak tam, tak potom i nazpět, protože jinudy cesta nevedla.“

Slávek si respekt chovatelů získal i na hrocha zcela netypicky ohleduplným chováním vůči mláďatům, zejména v mladších letech. Byl zkrátka naprosto jedinečný! „Opravdová osobnost,“ charakterizuje ho Martin Kristen a dodává: „Na jeho tlumené večerní troubení, které se rozléhalo prostorami starého pavilonu slonů, budu navždy vzpomínat.“

Psáno pro MF Dnes