Potíže s češtinou

Co jsem začal pracovat v zoo, mám dost potíží s češtinou.

Začalo to, když jsme pro Kambu pořádali oslavu nalezenin. Není totiž známo datum jejího narození, zato se přesně ví, kdy přišla do zoo. Odtud „nalezeniny“. Ale ačkoli jsem tohle slovo nevymyslel, pořádně jsem to za něj od jazykových puristů schytal.

„A co kulohlavec?“ zeptala se mě o nějaký týden později v rozhlasovém rozhovoru Naďa Urbánková. To mě tedy dostala! Sedmimetrový kytovec v pražské zoo? Cože? Ztratil jsem jistotu, jestli není míněno něco jiného, než Globicephala. No… jistěže nebylo! Bohužel spousta zvířat má české názvy, na kterých jejich autoři osvědčovali zcela nečekaný rozměr kreativity a které se mnohdy ani moc nepoužívají… Přiznávám, že s nimi občas mívám problémy.

Opravdu zásadní potíž je však ještě úplně jinde. V naší zoo se co nevidět se začne stavět nový sloninec a hrošinec. Největší investice v dějinách českých zoo! Jenže slyšíte, jak to zní? Sloninec a hrošinec. Není tady nějaká chyba?!

Co se staví pro ovce? Ovčín! Pro krávy? Kravín! Zato s příponou –inec se dobereme čehosi jiného. Vezměme třeba takovou kobylu a její -inec. Krávu a …

Kdo, kdy a proč začal novému prostoru pro slony a hrochy říkat sloninec a hrošinec, namísto dejme tomu slonína a hrošína?! Nemám tušení… A raději jsem první, kdo to takhle na rovinu napsal.

Možná jsem tím šlápl do pořádného slonince, ale aspoň to máme za sebou!

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička