Původ zubra

Hlavní stránka > Zubři v Dolních Počernicích > Zubři a revitalizace lesostepi

Zubr evropský je poměrně mladý živočišný druh: jeho evoluční kořeny sahají do pozdního pleistocénu. Nese geny dvou vyhynulých zvířat – bizona stepního a pratura – a je tak výsledkem jejich dávného přirozeného křížení.

Foto: Ingolf Koenig-Jablonski

Pratur (Bos primigenius) byl mohutný divoký tur, který obýval rozsáhlé oblasti Eurasie a severní Afriky. V Evropě patřil po tisíce let k výrazným zástupcům velkých býložravců otevřené i polootevřené krajiny. Jeho potomkem je domácí skot, sám pratur však v novověku vyhynul – poslední známý jedinec uhynul v 17. století v Polsku. Právě pratur sehrál důležitou roli i v evoluční historii zubra evropského. Podle analýz staré DNA se před více než 120 tisíci lety křížil s bizonem stepním a vzniklá hybridní linie dala základ dnešnímu zubrovi. Pratuří dědictví v zubřím genomu není dominantní, ale je natolik významné, že zubra nelze chápat jen jako přímého potomka dávných bizonů.

Bizon stepní (Bison priscus) byl větším příbuzným dnešních bizonů a jedním z typických velkých savců chladných období pleistocénu. Obýval otevřenou stepní a tundrovou krajinu Eurasie a přes Beringii se dostal až do Severní Ameriky. Právě z jeho linie se později vyvinul severoamerický bizon (Bison bison). V Evropě se bizon stepní vyskytoval souběžně s dalšími velkými tury, zejména praturem. Podle nových genetických výzkumů se stal také hlavním předkem zubra evropského: hybridní linie, která vedla k dnešnímu zubrovi, si uchovala především bizoní dědictví, zatímco menší část genomu získala od pratura. Zubr je tak pozoruhodným dokladem toho, že přirozené křížení hraje v evoluci velkých savců zásadní roli.

V holocénu začal zubr ustupovat tlaku člověka: byl loven a s rozvojem zemědělství postupně přicházel o životní prostor. Z původně rozsáhlého areálu napříč Evropou začal postupně mizet, až zůstala jen dvě izolovaná útočiště, a to v polském Bělověžském pralese a na Kavkaze. I tam byl ale na počátku 20. století vyhuben.

Na území dnešní České republiky byl zubr ve starověku relativně hojným zvířetem, ve středověku byl už ale spíše vzácný a zcela vymizel zhruba v polovině 18. století. Jeho historický výskyt na našem území připomínají místní názvy jako Zubří nebo Zubrnice a doložen je i v erbech šlechtických rodů a znacích měst.

Poslední písemně doložené stádo žilo do období třicetileté války v pražské Ovenecké oboře, v prostoru dnešní Stromovky. Tato zvířata však už byla dovezena z Polska. Dřívější záznamy píší o vypouštění zubrů do křivoklátských a brandýských lesů. Kdy z české přírody zmizel poslední kus, v historických záznamech nenajdeme. Jisté ale je, že odsud nadobro zmizel s vykácením posledních nedotčených lesních komplexů na počátku průmyslové revoluce v 18. století.

V současnosti se v ČR ve volné přírodě nevyskytuje. V tomto století byl pozorován jednou na Liberecku, šlo však s nejvyšší pravděpodobností o zatoulaného jedince z Polska. Právě v Polsku má své kořeny dnes již mezinárodně koordinovaný záchranný program, díky kterému se zakládají a podporují chovy zubrů i v mnoha dalších zemích.