Přistání v Gobi

Přistání přímo ve stepi by výrazné ukrátilo dobu transportu koní Převalského. Foto: Petr Jan Juračka, Zoo Praha

Přesto inspektor mongolského Úřadu pro civilní letectví G. Mönchbold trval právě na této ploše. Kdyby se zhutnila a srovnala, splňovala by podle jeho názoru všechny nezbytné požadavky. Tato její úprava by si však vyžádala asi dvě stě milionů tugriků (dva miliony dvě stě tisíc korun) a spoustu času. Navíc by se dalo očekávat, že dříve nebo později vypukne další populační exploze hrabošů syslích, kteří draze a složitě upravenou plochu opět zničí.

Náš záměr přistát s převaláky přímo u aklimatizačních ohrad v Gobi B a vyhnout se tak jejich dlouhému transportu nákladními auty dostal další osudovou ránu. Již v předcházejících hodinách se bohužel ukázalo, že kamenitý pás, který jsme v létě minulého roku vytipovali nedaleko staré přistávací plochy, rovněž nemůžeme použít. Vysoké drny, hrozící přistávajícímu letounu převrácením, by snad šlo strhnout. Kameny, které by mohly prorazit pneumatiku, bychom dokázali vysbírat. Ale konec naší budoucí improvizované ranveje byl po zimě také celý proděravělý. Prokletí hraboši!

Vzdát jsme se ovšem stále nechtěli. Asi jen díky tomu, že se naší mise účastnil i velitel Vzdušných sil Armády České republiky generál Libor Štefánik, se nám podařilo Möncholda přesvědčit, abychom prověřili ještě třetí místo, blíž u čínské hranice. Bylo by ze všech nejlepší, protože bychom koně vyložili u nové studny, kde by se aklimatizovali, a současně bychom dosáhli jejich rovnoměrnějšího rozmístění po národním parku. Obávali jsme se však, že tato třetí plocha bude pro přistání a následný vzlet dopravního letadla příliš krátká.

Po dvou hodinách kodrcání v džípech jsme dojeli na místo. Před námi se rozsvítilo bílé slaniště, které se na první pohled jevilo dostatečně dlouhé; jen jsme si nebyli jisti, zda jeho povrch bude i přiměřeně tvrdý.

Zatímco naši vojenští technici vytáhli s Mönchboldem penetrometr, aby jím proměřili únosnost slaniště, pilot Víťa Malina znovu nastoupil do džípu a rozjel se po potenciální přistávací ploše. Na jejím konci odbočil a pokračoval v jízdě. To nevypadalo dobře. Zatímco měření penetrometrem dopadla příznivě, délka plochy se ukázala jako nedostatečná. Asi i to bychom však dokázali překonat, kdybychom upravili terén v pokračování slaniště. Přistání s převaláky by sice mělo do jisté míry bojové parametry, ale bylo by možné i bezpečné. Pokud by tedy alespoň dva týdny před transportem nepršelo; v takovém případě bychom museli přistát na letišti v Bulgan sumu.

Mönchbold ovšem o přistání na slaništi nechtěl ani slyšet. Shrnuto, přistání podle něj vylučují následující faktory: blízkost Číny, příliš krátká plocha a riziko, že se tvrdý povrch slaniště pod vahou osmnáctitunového letadla prolomí. Ve stejném duchu pak Mönchbold napsal i svou zprávu. Sice s ním nesouhlasíme, ale pověřený inspektor Úřadu pro civilní letectví má zkrátka poslední slovo. Začátkem července tedy s koňmi Převalského opět zamíříme na nezpevněnou přistávací plochu letiště v Bulgan sumu a do Gobi B je povezeme auty.

Ale není ještě všem dnům konec. Každoroční lety s převaláky se jistě dříve nebo později nějaké inovace dočkají.

Miroslav Bobek, psáno pro Deníky VLP