Osmnáctihodinový let CEF639

Není delší cesty, jakou by kterákoliv z klisen kdy předtím absolvovala. Není důležitější cesty, než té, která končí v mongolských stepích. Pro tyto čtyři koně je obdobný let premiérou. Pro zaměstnance pražské zoo žádnou novinkou. Už potřetí převážejí převaláky ze záložních chovů zoologických zahrad do Mongolska, aby tak posílili populaci volně žijících koní. „Už netrnu při každém jejich kopnutí, ale zima mi je stejná jako při předchozích letech,“ svěřuje se Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha a hlavní iniciátor projektu Návrat divokých koní. „Hned zkraje Polska jsem si narazil kulicha a spacák asi vytáhnu co nevidět. Casa je totiž vychlazená, aby se klisny v bednách nepřehřívaly. Honza s Bárou jim co chvíli dávají hrsti sena. Všechny snášejí let velmi dobře, prozatím asi nejlépe ze všech koní, které jsme přepravovali.“

V letadle je spolu s nimi dvanáct lidí včetně posádky. To ale zdaleka nejsou všichni ti, kteří se o návraty koní zasluhují. „Další týmy jsou v Bulganu, Kazani, Troji, Kbelích... Jen na tomhle jednom letu se podílejí desítky a desítky lidí, nemluvě o tisících těch, díky jejichž podpoře se může uskutečnit. Je to zavazující i povzbudivé,“ vyčísluje Miroslav Bobek a dodává: „Pokračujeme v tom, co započali naši předchůdci a co přesahuje hranice jedné země, dokonce i kontinentu. Investujeme spoustu úsilí do něčeho, co sice nemá jistý výsledek, ale co přes veškeré vypětí a riziko může být povznášející. Někdy i doslova.“

Dalších několik hodin jsme bez kontaktu s kolegy. Vyčkáváme alespoň na kusé zprávy z  mezipřistání na Sibiři. Ve 4.33 se konečně rozezní mobil: „Novosibirsk. Jácint neklidná, jinak O.K.“ Vyřizování tamních formalit je velmi složité, a tak více než hodinové zpoždění můžeme považovat vlastně za úspěch. Klisny a posádku letu CEF639 čeká poslední vzlet.

„Krajinu kolem Novosibirska dobře znám z doby před deseti lety, kdy jsme zde satelitními vysílači značili černé čápy. Nemá nic společného s liduprázdnou sibiřskou tajgou; lesy se střidají s poli a pastvinami. Dnes se na ni dívám ještě o to raději, že jsme konečně opět odstartovali,“ zapisuje si do svého deníku Miroslav Bobek.

„Mongolská krajina je jako z jiného světa. Pustina jen místy přerušená zelenými koryty řek. Jedno je právě pod námi. Jako by někdo hrubým štětcem rychlými, ale přitom promyšlenými tahy nanášel olejové barvy. Čerň, okr, zeleň,“ líčí své dojmy ředitel zoo.

Veterinář Roman Vodička hodnotí stav koní. Všichni jsou v pořádku, jen Jácint má drobné zranění - patrně si během nakládání rozsekla kůži nad okem.

Začíná překládka. Po necelých dvou hodinách od přistání už stojí klisny v bednách na korbách nákladních aut, kolona aut je připravena k odjezdu z letišní plochy směr Takhin Tal.

První etapu cesty mají pražské klisny za sebou a už jen několik málo hodin je dělí od prvních krůčků po zemi jejich předků.

„Lety s koňmi Převalského jsou záležitostí posledních tří let. Vyrůstají však z velmi hlubokých kořenů. Převzali jsme štafetu od našich předchůdců, kteří poslední divoké koně kdysi získali do Československa, chovali je, usilovali o jejich záchranu před vyhubením a posléze stáli u vzniku myšlenky vracet je do přírody. Navazujeme na desítky let jejich úsilí. Pokračujeme v jejich práci a věříme, že stejně se zachovají i ti, kdo přijdou po nás,“ uzavírá první náročnou část cesty Miroslav Bobek.