Pohledem ředitele: Od Anežky za Zetou

Za jedním ze zdejších divokých stád koní Převalského jsme se dnes spolu se dvěma rangery vypravili. Po jízdě kolejemi, vyjetými v poušti, se rangeři svým ruským autem rozjeli do kamenitého svahu a vyškrabali se jím až na vrcholek. Tam vytáhli dalekohledy a dlouho jimi prozkoumávali členitou, v odstínech okrů a šedí tónovanou krajinu. Nic. Od jejich poslední návštěvy se stádo přesunulo.

Zhruba po další hodině se jim je podařilo najít. Tečky na obzoru však začaly před přijíždějícím autem ustupovat. Stádo se chovalo velmi podobně tomu, jak svá setkání s nesmírně plachými divokými koni popisoval cestovatel Nikolaj Przewalski a jeho následovníci. Potěšilo nás to: navrátivší se převaláci mají opět instinkty divokých zvířat.

Rangeři se rozhlédli po krajině a nadjeli stádu takovým způsobem, že jsme je zanedlouho mohli sledovat z výšky, zpoza hřebenu. Byl to fascinující pohled! Stádo se dvěma hřebci, čtrnácti klisnami a sedmi hříbaty prošlo v řadě sedlem mezi dvěma svahy a za ním se rozptýlilo. Dominantní hřebec hlídkoval a některá z hříbat začala pít. V krásné mongolské krajině se působil ten výjev nesmírně přirozeně – a současně dojemně.

V jednom okamžiku stádo zneklidnělo a popoběhlo o kousek dál. Jako poslední za ním šla starší klisna. Byla to naše Zeta. Narodila se jako vůbec první hříbě na stanici v Dolním Dobřejově a v roce 1998 byla v rámci švýcarského transportu přepravena sem, do Gobi. Dnes zde odchovává své již osmé hříbě a je babičkou…

Snad hodinu jsme stádo a zejména Zetu uhranutě sledovali a pak se rozjeli zpět na základnu, k aklimatizační ohradě se čtyřmi klisnami, které jsme sem přivezli v noci z úterý na středu. Cestou jsme probírali, jak by bylo krásné, kdyby se osud Xary, Anežky, Grety a Spely podobal osudu naší jedinečné Zety.

Miroslav Bobek, psáno pro deníky VLP