Prasata

Maso a tuk

Na světě žije více než tři čtvrtě miliardy prasat, přičemž více než polovina z nich se nachází v Číně. Vepřové maso je nejvíce konzumovaným masem vůbec – ročně se ho sní ještě více než masa drůbežího. Významnou roli v tom hraje jeho všestranné využití: připravuje se pečené, dušené, smažené i grilované a zároveň je nejvýznamnějším druhem masa pro výrobu uzenin, od salámů a šunky přes párky, špekáčky a klobásy až po jitrnice a jelita.

Ceněný je také prasečí tuk – sádlo – který je nepostradatelný jako základ při přípravě mnoha pokrmů a uplatňuje se i v kosmetice, například při výrobě mastí nebo tradičního tvrdého mýdla. To vzniká smícháním rozpuštěného sádla s louhem (hydroxidem sodným) a trochou vody. Vedlejším produktem zmýdelňovacího procesu (odborně se mu říká saponifikace) je glycerin – základní surovina pro výrobu dynamitu i dalších výbušnin obsahujících nitroglycerin. Vzpomínáte na film Klub rváčů?  

Méně známým produktem získávaným z prasat, konkrétně z vepřového sádla (ale i z hovězího loje či rostlinných olejů, například palmového nebo kokosového), je kyselina stearová. V kosmetice funguje jako emulgátor, zahušťovadlo a stabilizátor do tělových mlék, tekutých mýdel, holicích pěn, šamponů, kondicionérů apod. Přidává se také do parafínových svíček, aby byly pevnější a déle hořely. Uplatnění má i v gumárenském průmyslu, kde usnadňuje zpracování kaučuku a zlepšuje vlastnosti pryžových výrobků – od dopravních pásů přes hadice až po pneumatiky. V potravinářství pak přispívá například k elasticitě a měkkosti žvýkaček.   

Výrobky z kůže a kostí

Přestože jsou prasata chována především pro maso a tuk, zužitkovat lze téměř celé jejich tělo. Známým materiálem je vyčiněná prasečí kůže, zvaná vepřovice neboli vepřová useň. Vyrábějí se z ní brašny, řemeny, podšívky do oděvů, obuvi či pracovních rukavic, ale také třeba knižní vazby. Vepřovice je však kvůli otvorům po štětinách poměrně pórovitá, a tedy méně odolná vůči vodě než například kůže hovězí. Proto se nepoužívá na vrchní části obuvi, ale jen na vnitřní dílce.

Prasata jsou spolu s hovězím dobytkem významným zdrojem kolagenu. Kolagen z vepřové kůže je nenahraditelnou surovinou pro výrobu tlačenky, huspeniny či sulcu, ale využívá se i při výrobě doplňků stravy na podporu kloubů. Vyvařením a následnou úpravou kůží, šlach, vazů a kostí prasat (nebo krav) se pak získává želatina – základ gumových medvídků, maršmelounů, žužu a dalších sladkostí, želírující látka v termixu a jiných mléčných dezertech, ale také surovina pro výrobu kapslí léků. Před nástupem digitální éry byla želatina nezbytná i při fotografování a filmování – sloužila jako pojivo a podklad pro světlocitlivou emulzi na filmových pásech, fotografických filmech a fotopapírech.

Klih, získávaný z kůží a kostí prasat či skotu, se od dávných dob používal jako lepidlo v truhlářství, knihvazačství i při výrobě hudebních nástrojů, a také v tradičních technikách zlacení. Dnes se uplatňuje především při restaurování starožitností. Také kopyta mohou být okrajově využívána při výrobě želatiny a klihu, častěji se však zpracovávají na rohovinovou moučku používanou jako hnojivo. Podobně se nakládá i s dalším vedlejším jatečním produktem – krví, která v podobě krevní moučky slouží jako cenný zdroj živin pro zahradní rostliny.  

Kosti, respektive kostní popel (primárně ze skotu, v menší míře ale i z prasat), jsou základní surovinou při výrobě luxusního kostního porcelánu. Tento typ porcelánu, původem z Anglie, vyniká mimořádnou bělostí, jemností, leskem a zároveň vysokou pevností. Typická je pro něj i částečná průsvitnost. Zhotovují se z něj především slavnostní jídelní soupravy a čajové či kávové servisy.

Využití štětin

Z prasečích štětin se vyrábějí primárně malířské a natěračské štětce. Mají však i méně známé využití: hydrolýzou prasečích štětin (a také lidských vlasů a ptačího peří) se získává aminokyselina L-cystein. Ta se v potravinářství používá jako látka zlepšující vlastnosti mouky. Dříve byla široce rozšířená napříč pekařskými výrobky, dnes se s ní v důsledku negativní publicity setkáváme méně často nebo je ve složení uvedena obecněji jako „látka zlepšující mouku“. Někteří výrobci ji však stále přidávají například do vánoček, bagetek, vek či tortil.

Medicína

Prasata mají zásadní význam rovněž v medicíně a biomedicínském výzkumu. Využívají se při vývoji a ověřování nových léčebných postupů, operačních technik i diagnostických metod. Slouží jako model pro studium lidských onemocnění, například obezity, diabetu nebo vysokého krevního tlaku. Z prasečích střev se získává heparin, látka používaná ke snižování srážlivosti krve, a prasečí srdeční chlopně se využívají jako biologické náhrady těch lidských. Kůže prasat se speciálním způsobem upravuje a takto vzniklá bezbuněčná sterilní „xenodermis“ se užívá jako dočasný biokompatibilní kryt při léčbě popálenin či bércových vředů.

Prasečí orgány jsou navíc velikostí i funkcí velmi blízké lidským, což z prasat činí klíčového kandidáta pro řešení nedostatku orgánů k transplantacím. Orgány geneticky upravených prasat mají nižší riziko, že budou lidským tělem odmítnuty, a již byly úspěšně provedeny experimentální transplantace (například ledvin či srdce) lidským pacientům. 

Příklady plemen

Známe stovky plemen prasat, od malých přes kudrnatá až po tučná. Předkem všech je prase divoké.

Prase vietnamské je tradiční vietnamské tučné plemeno, dříve široce rozšířené v drobných venkovských chovech. Je to černé prase s vrásčitou tváří, prohnutým břichem a výrazně svěšeným břichem, sahajícím téměř k zemi. Roste sice pomalu (ve věku jednoho roku dosahuje hmotnosti kolem 40 kg), ale jeho sádlo bývalo ceněno pro chuť i relativně příznivé složení mastných kyselin. V minulosti byla vietnamská prasata oblíbená i v Česku a ještě koncem 60. let 20. století jich ve Vietnamu žily přibližně dva miliony. Dnes se však toto plemeno ocitlo na pokraji vyhynutí. V 80. letech byla totiž vietnamská prasata masivně křížena se západními plemeny ve snaze zvýšit jejich užitkovost – a čistokrevní jedinci z chovů postupně vymizeli. Ve Vietnamu proto probíhají vládní programy obnovy tohoto plemene, řazeného mezi chráněné genetické zdroje. Tyto snahy však komplikují problémy spojené s úzkou příbuzenskou plemenitbou, protože k dispozici zůstalo jen velmi málo vhodných zvířat.

Prase přeštické černostrakaté pochází ze západních Čech a patří mezi plemena chráněná jako genetické zdroje. Roste pomaleji než moderní plemena určená pro intenzivní masnou produkci a má mnohem vyšší podíl tuku, ale tuto „neekonomičnost“ vyvažuje mimořádně oceňovanou chutí masa, které je křehké a šťavnaté. Navíc je to plemeno nenáročné a otužilé, odolné vůči chorobám i stresu. Jeho typickým zbarvením je černé s širokým bílým pásem přes plece a hřbet. Hmotnost se obvykle pohybuje od 260 do 280 kg, výjimečně však mohou někteří jedinci dorůst až téměř 400 kg.

Prase mangalica zaujme na první pohled svou kudrnatou srstí. Pochází z Maďarska a dnes je čím dál oblíbenější zejména na ekofarmách, kde se chová celoročně venku na pastvě. Jde o velké plemeno – výjimkou nejsou ani jedinci o hmotnosti kolem 500 kg. Má velmi tučné maso, ze kterého se tradičně vyráběly uzeniny, například uherský salám, a získává se z něj kvalitní špek a slanina. Také u tohoto plemene se často uvádí příznivější složení mastných kyselin v tuku, takže jeho konzumace nezvyšuje hladinu cholesterolu v krvi. Zajímavostí je, že selata se rodí pruhovaná, podobně jako u prasete divokého.

Prase göttingenské bylo vyšlechtěno ve druhé polovině 20. století na univerzitě v německém Göttingenu jako laboratorní zvíře. Jde o nejmenší plemeno v Evropě a jedno z nejmenších na světě: dospělá zvířata váží přibližně 35 až 55 kg. V biomedicínském výzkumu se uplatňuje i dnes, kromě toho však našlo využití také jako netradiční domácí mazlíček. Nejčastěji bývá bílé nebo černě skvrnité, může ale mít i jiné barvy.