Krávy, zebu a příbuzní

Tur domácí (Bos taurus)

Známý je rovněž pod označením skot či domácí skot. V Evropě je nejvíce rozšířeným druhem velkého domácího dobytka. Jeho předkem byl dnes již vyhubený pratur (Bos primigenus), domestikovaný zhruba před 10 000 lety na Blízkém východě, v oblasti Úrodného půlměsíce. Zprvu byl skot chován jako posvátné a obětní zvíře a pro maso, už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem je však doloženo i dojení a prastaré kořeny má také využití dobytka coby tažné síly, například při obdělávání polí nebo tahání povozů. Využití skotu je ovšem mnohem širší. Kůže se zpracovává na brašny, boty, řemeny či bundy, z kostí se vyrábí takzvaný kostní porcelán, vařením kostí, kůže, chrupavek a šlach se získává želatina a trus je použitelný jako hnojivo, palivo i stavební materiál a v některých regionech se uplatňuje dokonce jako součást omítek, k dezinfekci podlah a do léčivých obkladů! Specifické uplatnění pak mají zvířata v býčích zápasech nebo při údržbě krajiny.

Tur domácí a zebu se mohou plodně křížit a celá řada afrických plemen dobytka má smíšený původ, takže se dá jen s obtížemi říct, kolik je na světě příslušníků jedné a druhé skupiny. Pokud však budeme počítat tura domácího a zebu společně, pak se jejich počty blíží k miliardě. Skot existuje v široké škále různých barev a velikostí, může být rohatý i bezrohý, a dokonce existují plemena s dlouhou srstí, uzpůsobená životu v drsnějším klimatu (například skotský náhorní skot). V Česku je nejčastěji chovaným plemenem holštýnský skot („černobílé strakaté krávy“) a český strakatý skot („hnědobílé strakaté krávy“), z masných plemen pak krémově zbarvený charolais (čti: šarolé), černě zbarvený aberdeen angus (čti: ebrdýn angus) a hnědobíle strakatý masný simentál (na obrázku).

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Zebu (Bos indicus)

Říká se mu také hrbatý skot. Pochází z dnes již vyhubeného pratura indického (Bos namadicus; některými autory považovaný jen za poddruh evropského pratura, tedy Bos primigenus namadicus), který byl domestikován v oblasti Indického subkontinentu zhruba před 8 000 až 9 000 lety a před více než 5 000 lety vyhynul (jako první z praturů). Nedává tolik mléka jako „klasické“ krávy, ale je výtečně přizpůsobený životu v horkém podnebí, odolný i vůči tropickým nemocem a díky tukovým zásobám v hrbu nad lopatkami vydrží déle bez vody. Do tropických suchých oblastí s chudou pastvou se proto hodí výrazně lépe než tur domácí. Využíván je jako tažná síla i zdroj mléka. V Indii je posvátný a jeho maso se nesmí jíst, rozšířen je ale i na řadě dalších míst jižní Asie, Afriky a dokonce i Jižní Ameriky – například v Brazílii – a ve všech těchto zemích se z něj využívá i maso, kůže a další části těla. Ještě běžnější než čistokrevní zebu jsou v Africe zástupci takzvaného dobytka sanga, kteří pocházejí z dávného křížení tura domácího a zebu a jsou výtečně uzpůsobení specifickým místním podmínkám. Zebu jsou chováni v nejrůznějších barvách včetně žíhané a strakaté, některá plemena mají dlouhé sklopené uši, další dorůstají malého vzrůstu. Nejčastěji se lze ovšem setkat s bílými, krémovými, světle šedými či plavými zebu.   

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Buvol domácí (Bubalus bubalis)

Spolu se zebu je nejdůležitějším dobytkem v oblasti tropů a subtropů; oba jsou velmi skromní a odolní vůči tropickým nemocem, ale zatímco zebu se dovede výtečně vypořádat se suchem i přímou sluneční výhní, buvol naopak prospívá ve vlhkých, monzunových oblastech s podmáčenou půdou a potřebuje se pravidelně chladit válením ve vodě. Je skromný, nenáročný, silný a vytrvalý a využíván je především jako pracovní zvíře do zápřahu, k obdělávání rýžových polí či nošení břemen. Existují ale i mléčná plemena a v některých oblastech jsou buvoli chováni také pro maso nebo dokonce k zápasům či závodům. Buvolí trus se dá použít jako palivo i hnojivo, tuhá kůže se výborně hodí na řemeny a různé pracovní nástroje a z rohů či kostí se vyrábějí šperky, například náušnice.

Předkem buvola domácího je divoký buvol arni (Bubalus arnee), k jehož zdomácnění došlo přibližně před 5 000 lety. Na rozdíl od jiných druhů velkého domácího dobytka, které se mezi sebou obvykle mohou křížit (i když ne vždy jsou jedinci vzešlí z takového křížení plodní) se buvol s jinými druhy „krav“ nekříží. Na světě žije přes 200 milionů buvolů domácích, drtivá většina v Asii, v teplých deštivých oblastech. V Evropě jsou buvoli chováni například v severní Itálii a z jejich mléka se vyrábí známý sýr mozzarella.

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Jak domácí (Bos grunniens)

Je zvířetem, bez kterého by bylo osídlení vysokohorských oblastí Himálaje jen sotva možné. Domestikován byl z jaka divokého (Bos mutus) v oblasti Tibetské náhorní plošiny nejméně před 2 500 lety, možná i dříve, a je výtečně přizpůsobený životu v tamních náročných podmínkách. Jako jeden z mála velkých savců dokáže přežít dlouhé a tuhé tibetské zimy s nedostatkem potravy a zvládne pracovní zátěž i v řídkém vzduchu s nižší koncentrací kyslíku.

Na světě dnes žije zhruba 14 milionů domácích jaků. Od všech ostatních druhů velkého dobytka se na první pohled odlišují dlouhou srstí podél spodního okraje těla, která často splývá téměř až na zem. Chováni jsou v široké paletě barev, od bílé přes šedou, plavou a hnědou až po černou, a mohou být i strakatí nebo bíle prokvetlí. Lidé z nich zužitkují téměř vše: od mléka (uplatňuje se při výrobě kysaných mléčných výrobků, sýrů a másla, jímž se v Tibetu tradičně dochucují tamní slané čaje) přes maso, kůži, rohy, kopyta a srst až po trus, který se dá využít nejen jako hnojivo, ale také coby stavební materiál a palivo. Kromě toho jsou jakové využíváni k nošení břemen – což byl ostatně podle některých teorií původní účel jejich domestikace.

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Gajal (Bos frontalis)

Domestikován byl pravděpodobně před více než 8 000 lety. Jeho divokým předkem je gaur (Bos gaurus) – nejmohutnější tur světa, dosahující hmotnosti až jedné tuny a obývající lesnaté oblasti jižní a jihovýchodní Asie. Ve své typické barvě – tmavohnědé až černé – se gajal gaurovi podobá. Stejně jako gaur má gajal vždy bílé nohy a světlé čelo. Je ale o něco menší (do 1,8 m na výšku a hmotnost obvykle nepřesahující 700 kg) a rohy mu rostou z čela ploše do stran, kdežto gaurovi se hned stáčejí vzhůru. Kromě černých gajalů lze tu a tam potkat i zvířata jiných barev, nejčastěji strakatá. 

Gajalové jsou relativně vzácní: na světě jich žije „jen“ několik set tisíc, kdežto počet jiných druhů dobytka se pohybuje od milionů až po stovky milionů. Přes den se gajalové obvykle toulají volně poblíž vesnic a sami si hledají potravu – trávu, bambusové výhonky, listy keřů a stromů i různé byliny. Na noc se vracejí domů. Vlastnit gajala je znakem vysokého společenského postavení a bohatství a mnohdy bývají součástí platby za nevěstu. Coby tažná síla se uplatňují jen omezeně, jsou však ceněnými obětními zvířaty a jejich maso lidé v severovýchodní Indii, Bangladéši i Myanmaru konzumují během různých oslav a obřadů. Naopak mléko gajalů se mimo severovýchodní Indii nevyužívá.   

Ilustrace: Ivana Hanzlíková

Tur balijský (Bos javanicus domesticus)

Pochází z divokého bantenga (Bos javanicus), kriticky ohroženého tura z Jihovýchodní Asie. Rozšířen je v počtu několika milionů kusů nejen na ostrově Bali, kde došlo zhruba před 5 500 lety k jeho domestikaci, ale i v jiných částech Indonésie a v okolních zemích. Na ostrovech východně od Bali dokonce představuje nejběžnější druh dobytka. Obě pohlaví lze od sebe rozlišit nejen podle celkové velikosti, ale také podle barvy: býci bývají obvykle tmaví až černí, kdežto krávy plavorezavé. Vzácněji se lze u obou pohlaví setkat i se strakatými jedinci.

Tur balijský je relativně malý druh tura: býci váží obvykle nanejvýš 360 kg a krávy 240 kg (pro srovnání: naše české stračeny, tedy český strakatý skot, dosahují hmotností 1 200 až 1 300 kg u býků a 650 až 750 kg u krav). Je však velmi plodný, skromný a schopný vyžít i tam, kde by se jinému dobytku nedařilo. Do velkochovů se nehodí, pro místní drobné rolníky, kteří jej chovají pro maso a jako tažnou sílu k obdělávání políček, je však ideální. 

Ilustrace: Ivana Hanzlíková