Podporujeme obojživelníky

Skokan skřehotavý v areálu Zoo Praha. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

OBOJŽIVELNÍCI V ZOO (I MIMO NI)

Nepřeslechnutelný jarní koncert připravují v zoo skokani skřehotaví – kriticky ohrožený druh žab z české přírody. Na různých místech areálu zoologické zahrady lze ale pozorovat také volně žijící ropuchy zelené i obecné, a vzácně dokonce i čolka obecného a skokana štíhlého.

Celkově žije v České republice 21 druhů obojživelníků – z toho 13 druhů žab, jeden druh mloka a sedm druhů čolků. V dospělosti jsou všichni draví a živí se především nejrůznějšími drobnými bezobratlými. Některé druhy patří mimo jiné k významným likvidátorům komárů a v zahradách mohou pomoci v boji i s dalším hmyzem škodícím na úrodě. Navíc jsou obojživelníci důležitými ukazateli kvality životního prostředí a základní položkou na jídelníčku řady živočichů, od užovek obojkových až po mnohé vodní ptáky. Úbytek obojživelníků tak může drasticky narušit fungování populací dalších druhů.

Při pozorování obojživelníků je třeba mít na paměti, že mají velmi citlivou kůži. Lidské ruce jsou pro ni moc teplé a suché; dotekem se snadno naruší její ochranná vrstva a zvíře pak může onemocnět. Řada druhů navíc kůží vylučuje jed. Proto na zvířata nesaháme. 

TVOROVÉ DVOU ŽIVLŮ

Obojživelníci procházejí během svého života obrovskou proměnou. Larvy (u žab jim říkáme pulci) žijí ve vodě a dýchají žábrami. Dospělí jsou naopak většinou uzpůsobení životu na souši, a i když umějí plavat, bez přístupu k hladině se mohou utopit.

Na jaře, v době rozmnožování, se obojživelníci stahují k vodě. Samci žab tehdy lákají samičky typickým kvákáním, kuňkáním či skřehotáním. Některé druhy mají rezonanční měchýřky (vaky) – tedy zvláštní membránu v kůži, která se při vyluzování zvuku vydouvá, takže připomíná nafukovací balonek, a slouží k zesilování hlasu. Ropuchy, hnědí skokani a rosnička mají jeden velký rezonanční vak pod hrdlem, zelení skokani mají dva menší vaky po stranách hlavy.

 Samci zelených skokanů, jako skokan skřehotavý na snímku, zesilují svůj hlas s pomocí párových rezonančních vaků po stranách hlavy. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Stačí jediný pohled na hladinu rybníka či tůně nebo do strouhy podél cesty, abychom poznali, jaký obojživelník zde nakladl vajíčka. Vajíčka čolků jsou hnědožlutá či bílá a samice je lepí jednotlivě na listy vodních rostlin, někdy je do nich i balí. Žabí vajíčka jsou uložená v bobtnavém rosolovitém obalu. Ropuchy je kladou v dlouhých tenkých šňůrách, zatímco skokani a rosničky v chomáčích. Kuňky lepí malé shluky vajíček na vodní rostliny a blatnice je v tlustých pásech mezi vodní rostliny vplétají. Mloci vajíčka nekladou, ale rodí živé larvy.

 Vajíčka čolků bývají přilepená po jednom na listy vodních rostlin. Foto: © Emma Creasey / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/36605983)

 Skokani kladou vajíčka ve velkých chomáčích. Foto: FotoRieth / CC0, Pixabay (zdroj: pixabay.com/cs/photos/žába-potěr-poelkikker-obojživelník-4100874/)

Pulci našich druhů žab se živí ponejvíce řasami a různými organickými zbytky. Jak rostou, postupně procházejí proměnou, během které se jim začnou místo žaber utvářet plíce, rostou jim zadní a později i přední nohy a ocas se postupně zmenšuje, až zmizí docela. Pulec svůj ocas neodhazuje, ale vstřebá!

 Pulec ropuchy obecné. Foto: Calum McLennan / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/201833983) 

Larvy mloků a čolků připomínají trochu axolotla, přinejmenším po část svého vývoje. Mají nápadné keříčkovité vnější žábry a bezprostředně po vykulení z vejce jsou bez nohou. Během několika týdnů jim však končetiny začnou růst – nejprve přední a posléze zadní. Na rozdíl od žabích pulců jsou dravé – žerou především různé drobné vodní bezobratlé.

Larva čolka obecného. Foto: © Michał Michlewicz / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/538188573) 
 

OBOJŽIVELNÍCI V OHROŽENÍ

V České republice jsou obojživelníci v současnosti nejvíce ohrožováni nevhodným hospodařením v krajině. Může se jednat o vysušování mokřadů a zánik vodních ploch, přerybnění vodních nádrží, vysazování ryb i do malých jezírek a potůčků, kde ryby dosud nežily (právě takové vodní plochy jsou totiž pro obojživelníky velmi přínosné a vysazení ryb může zásadně narušit jejich možnosti rozmnožování a ohrozit jejich populace), stejně jako vysazování polodivokých kachen, které představují pro dospělé obojživelníky i jejich larvy významné predátory. K problémům patří i napřimování potoků a zpevňování jejich břehů, přílišná nebo naopak nedostatečná péče o pozemky a v neposlední řadě také stavba měst a silnic.

Mnoho druhů obojživelníků, zvláště žab, tráví část roku na souši, ale v době rozmnožování vyhledávají různé typy vod. Často podnikají poměrně dlouhé cesty do rodné tůně či jezera, kde se sami vylíhli. Při tom sledují tradiční tahové cesty, a pokud jim je přetne silnice, snaží se ji překonat. Každé jaro tak přijdou o život tisíce ropuch i dalších žab.

Problém představuje také špatná kvalita vody. Obojživelníci nemohou žít bez čisté vody. Pružnou kůží přijímají až třetinu veškerého potřebného kyslíku. Pokud je voda jakkoliv znečištěná, nejen že nemohou dýchat, ale navíc vstřebávají kůží i jedovaté látky. Ty se pak hromadí v orgánech a způsobují neplodnost nebo deformace zárodků. Znečištění proto představuje značné riziko. Ještě větším problémem než vlastní znečištění, které se již na mnoha místech podařilo odstranit, je však dnes v Česku eutrofizace vod – tedy nadměrné množství živin. Eutrofizované vody, do kterých se dostává příliš mnoho fosforu a dusíku (například vlivem splachu hnojiv z polí) většinou velmi rychle zarostou řasami, což kvalitu vody zhorší natolik, že je to často neslučitelné s výskytem larev obojživelníků.

JAK JIM POMOCI

Možností, jak napomoci opětnému zvýšení počtu obojživelníků, je mnoho a nejsou mnohdy nijak náročné.

• Klidné vodní plochy s přírodním dnem jsou pro většinu obojživelníků ideální pro páření a kladení vajíček. Stačí malé zahradní jezírko s pozvolným vstupem nebo mělká tůň – ideálně neprůtočná, plněná jen srážkami nebo spodní vodou. Ve vodě však nesmějí být ryby, které by vajíčka i larvy obojživelníků vychytaly.
• Navršené větve z prořezávek, kupy trávy, sena či odkopaných drnů nebo hromady kamenů sice na zahradě mohou působit jako nepořádek, ve skutečnosti se však jedná o cenný úkryt nejen pro obojživelníky, ale i pro řadu dalších živočichů. Obojživelníci se v nich mohou schovat před počasím i k dennímu odpočinku a naleznou v nich také vhodné zimoviště.
• Když na části zahrady necháme vyrůst louku, ušetříme si práci a ještě tím poskytneme stanoviště řadě drobných živočichů – včetně obojživelníků. Kosení by mělo probíhat nepříliš často (stačí i jen jednou ročně), ne moc nakrátko a nikdy ne celý porost naráz. Výrazně lepší je mozaikovitá seč. 
• Důležité je omezit používání chemikálií. Velké dávky umělých hnojiv, herbicidů a pesticidů působí dlouhodobě a jsou zrádné v tom, že se v průběhu potravních řetězců postupně hromadí například v játrech nebo v tukových tkáních.
• Tam, kde došlo k přerušení tahové cesty, mohou příslušné orgány či spolky vybudovat pro žáby přechody, například tunel pod silnicí. Zamezí se tak hromadným úhynům pod koly aut.

Po založení nového jezírka je třeba trpělivosti: noví obyvatelé se do něj nenastěhují hned. Pokud ale bude jezírko pro jejich rozmnožování vhodné a jeho okolí bude poskytovat dostatek obživy a možností úkrytu, obojživelníci si do něj cestu obvykle dříve či později najdou sami. Dokáží totiž urazit mnohem větší vzdálenosti, než bychom čekali – leckdy kilometry od jedné vhodné vodní plochy k jiné.

Pomáhat obojživelníkům je velmi přínosné, ale neuvážený odchyt z přírody a převoz za účelem vypuštění do zahradního jezírka jim může život spíše zkomplikovat nebo ho dokonce ohrozit, pokud na novém místě nenajdou vyhovující prostředí. Ze zamýšlené záchrany se tak snadno může stát „únos“. Většina druhů obojživelníků navíc patří v České republice mezi zvláště chráněné živočichy a takovéto – byť dobře míněné – přesuny jsou nezákonné. Podporovat volně žijící tvory v bezprostředním okolí vlastního domova znamená vytvořit a udržovat pro ně vhodné podmínky k životu – a pak čekat a doufat. Pokud bude námi vytvořené prostředí skutečně vyhovující, s trochou štěstí ho zvířata najdou a zabydlí.

PŘEHLED DRUHŮ V ČR

Skokani

Jsou druhově nejpočetnější skupinou žab v Česku. Mají hladkou kůži, štíhlé tělo a dlouhé zadní nohy. Pohybují se nápadnými skoky a jsou zdatnými plavci. Skokany dělíme na takzvané hnědé skokany a zelené skokany. Všichni s výjimkou skokana hnědého jsou chráněni jako silně nebo dokonce kriticky ohrožené druhy.

Hnědí skokani – tedy hnědý (Rana temporaria), štíhlý (Rana dalmatina) a ostronosý (Rana arvalis) – bývají nejčastěji převážně hnědí a často mívají na hlavě jakousi tmavou „škrabošku“. U skokanů ostronosých nabývají samci v době rozmnožování na několik málo dní modré až fialové barvy. Ozvučný bubínek mají samci všech hnědých skokanů pod hrdlem. V době rozmnožování vyhledávají stojaté vody, zimují rádi v tekoucích vodách, ale jinak je možné na ně narazit i na loukách, v lesích, na polích či v zahradách.

 Skokan hnědý. Foto: Dawid Wojtachnio / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/626788293)  

Zelení skokani – zelený (Pelophylax esculentus), skřehotavý (Pelophylax ridibundus) a krátkonohý (Pelophylax lessonae) – škrabošku na hlavě obvykle nemají (i když výjimky se najdou), zato mají často světlý proužek podél páteře. Tělo bývá zelené nebo hnědozelené, běžně s tmavými skvrnami. Jsou silně vázaní na vodu, ve které tráví takřka celý život a nejen, že se v ní rozmnožují, ale také v ní zimují. Ozvučné bubínky mají samci po stranách hlavy.

 Skokan zelený. Foto: © Tobias S. Radmer / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/421613905) 

Ropuchy

Pohybují se spíše lezením a chůzí než skoky. Mají bradavičnatou kůži, nápadné příušní jedové žlázy a vodorovné, eliptické zorničky. Většinu života tráví na souši – ve dne odpočívají v úkrytech, v noci se vydávají na lov bezobratlých. Rozmnožují se ve stojatých vodách, ke kterým často podnikají dlouhé cesty. V Česku žijí tři druhy ropuch: obecná, zelená a krátkonohá.

Ropucha obecná (Bufo bufo) je nenápadně šedohnědá bez výrazné kresby a z našich ropuch je nejhojnější a největší: samice mohou dorůst až do délky 15 cm. Začátkem léta „zaplavují“  vhodné lokality obrovské počty maličkých, sotva centimetrových žabek, jen zlomek se jich ale dožije dospělosti. Zákonem je chráněna jako ohrožený druh.

 Ropucha obecná. Foto: George Chernilevsky / CC0, Wikimedia Commons (zdroj: commons.wikimedia.org/wiki/File:Bufo_bufo_2015_G3.jpg) 

Ropucha zelená (Bufotes viridis) se přizpůsobila životu v blízkosti člověka, a dokonce dává zahradám a parkům přednost před volnou krajinou. Samci se v době rozmnožování ozývají hlasitým cvrčením. Bradavičnatá kůže je světlá se zelenavými skvrnami. U starších samic barvu často doplňují oranžové nebo červené tečky na bradavičkách po stranách těla. V Česku je chráněna jako silně ohrožený druh.

 Ropucha zelená. Foto: Manuel Raab / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/454910996) 

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita) je nejohroženější žábou Česka. Zákonem je proto chráněna jako kriticky ohrožený druh. Má šedě až hnědavě skvrnitou kůži s červenými tečkami a světlým podélným proužkem podél páteře. Vyhledává otevřená, suchá a slunná stanoviště. Zimuje zahrabána v písčitých půdách, rozmnožuje se v mělkých tůních.

 Ropucha krátkonohá. Foto: Jonatan Antunez / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/453514721) 

Kuňky

Podobají se malým ropuchám. Mají bradavičnatou kůži, poměrně krátké zadní nohy a trojúhelníkovité nebo srdíčkovité oční zorničky. Jméno dostaly podle svého typického kuňkání. Svrchu je jejich tělo nenápadně šedavé, hnědavé nebo olivově zelené, ale břicho i spodní část končetin jsou zbarvené kontrastně v odstínech žluto-černé nebo oranžovo-černé. Při ohrožení se kuňka miskovitě prohne a vystaví na odiv výstražné barvy spodiny těla, aby dala najevo, že je jedovatá. Snaží se tím získat čas pro rychlý útěk – a jakmile se jí podaří dostat do vody, zaryje se do bláta u dna, kde díky maskovacímu zbarvení svrchní části těla dokonale splyne s okolím. V Česku žijí dva druhy kuněk: ohnivá (Bombina bombina) a žlutobřichá (Bombina variegata). Obě jsou chráněny jako silně ohrožené.

 Kuňka žlutobřichá. Foto: © Michel Thome / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/609971743) 

 Při ohrožení se kuňky prohnou v typické obranné pozici, aby odhalily kontrastní barvy spodiny těla. Na snímku kuňka ohnivá. Foto: © Arne / CC BY-NC-SA 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/629745605) 

Blatnice

Jediným druhem žijícím na území ČR je blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Bradavičnatou kůží a zavalitým tělem se podobá ropuchám, ale má svislé „kočičí“ zorničky a někdy je výrazně cítit po česneku. Den tráví ve vlhké zemi, do které se zahrabává velkými mozoly na chodidlech zadních nohou. Aktivní je za soumraku a v noci. Vodu vyhledává jen během rozmnožování, jinak tráví skoro celý život na souši – nejčastěji na loukách a polích, ale i v zahradách a křovinatých nebo slunných lesnatých porostech. Pulci blatnic jsou největšími pulci mezi našimi žábami. V ohrožení blatnice kvičí, nafukuje se, stoupá si na špičky a dělá výpady proti útočníkovi, aby ho zastrašila. Českými zákony je chráněna jako silně ohrožený druh.

 Foto: Daniele Seglie / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/6807287) 

Rosničky

V Česku žije jediný druh, rosnička zelená (Hyla arborea). Jedná se o naši jedinou stromovou žábu – častěji než ve vodě ji najdeme v keřích a na stromech, kde se během dne sluní nebo spí. Aktivní je v noci, kdy se samci v době námluv ozývají typickým bre-ke-ke. K rozmnožování vyhledává menší rybníky s hustě zarostlými břehy, ale spokojí se i s jinými vodními plochami, včetně požárních nádrží a sudů s vodou. Zimuje v hromadách dříví, mezi kořeny či v opuštěných norách hlodavců. V Česku je chráněna jako silně ohrožený druh.

 Foto: Jakob Fahr / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/40678239) 

Mloci

Jediným druhem mloka v Česku je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), nezaměnitelný díky nápadnému žluto-černému zbarvení, kterým upozorňuje na svou jedovatost. Žije především v listnatých a smíšených lesích s menšími potoky, prameništi a studánkami, které vyhledává v době rozmnožování. Samotné páření probíhá na souši a samec při něm samici navádí na odložený balíček se spermiemi – spermatofor – který samice kloakou nasaje do těla. Do vody však samice chodí klást živé larvy. Mloci zimují na souši, mezi kameny, v jeskyních nebo v děrách v zemi.

 Foto: © Joachim Langeneck / CC BY-NC 4.0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/824366) 

Čolci

Stejně jako mlok patří i čolci mezi ocasaté obojživelníky – mají tedy i v dospělosti ocas. Jsou zajímaví tím, že v průběhu roku střídají vodní a suchozemskou fázi a v každé z nich vypadají jinak. V době, kdy žijí na souši, připomínají tvarem těla mloka, jen jsou na rozdíl od něj svrchu nevýrazně hnědaví nebo černaví, ocas mají bočně zploštělý a chybí jim příušní jedová žláza. Rozmnožují se ale ve vodě, a tehdy jim naroste ploutevní lem (obzvláště výrazný u samců) a tělo získá kontrastnější skvrnitý vzor. Břicho bývá u obou fází žluté nebo oranžové, někdy s tmavým skvrněním.

 V době, kdy žijí na souši, čolci nemají ani hřeben, ani výrazné skvrnění na těle; oranžové nebo žluté břicho jim však zůstává. Na snímku čolek horský. Foto: © Karol Tabarelli de Fatis / CC BY-NC 4,0, iNaturalist (zdroj: www.inaturalist.org/photos/10641232) 

Čolky rozdělujeme na „velké“ a „malé“. Obě skupiny od sebe vzájemně odlišují nejen tělesné rozměry, ale i způsob života – velcí čolci jsou více vázaní na vodu, ve které někdy i přezimují, a při rozmnožování vyhledávají hlubší a větší vodní nádrže. Malí čolci se oproti tomu rozmnožují v menších tůňkách a zimují obvykle na souši. Mezi velké čolky patří poměrně hojně rozšířený čolek velký (Triturus cristatus) a dále okrajově se vyskytující čolek dravý (Triturus carnifex) a dunajský (Triturus dobrogicus). Malí čolci zahrnují relativně běžného čolka obecného (Lissotriton vulgaris), o něco vzácnějšího čolka horského (Mesotriton alpestris), a dále zcela okrajově zastoupeného čolka  hranatého (Lissotriton helveticus) a karpatského (Lissotriton montandoni).

Čolek velký. Foto: Rainer Theuer / CC0, Wikimedia Commons (zdroj: commons.wikimedia.org/wiki/File:Kammmolchmaennchen.jpg) 

Čolek dunajský. Foto: Russell Scott / CC BY-SA 2.0, Flickr (zdroj: www.flickr.com/photos/95482238@N02/49420635903/) 

Čolek horský. Foto: Herwig Winter / CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons (zdroj: commons.wikimedia.org/wiki/File:Bergmolch_im_Geo-Naturpark_Bergstraße-Odenwald.jpg)

DALŠÍ ČTENÍ

• Obojživelníci České republiky
• Portál Informačního systému ochrany přírody (ISOP)