Proč se mají zvířata v zoo něco učit? Právě proto, aby mohla zůstat volná, přirozená a přitom našla s chovatelem společnou řeč.

Představme si několikatunového sloního samce, k němuž z bezpečnostních důvodů nelze vstoupit. Jak mu ošetříte chodidla, jak prohlédnete ústní dutinu? Jednou možností je slona uspat, což stojí nemalé úsilí veterináře, chovatelů, spoustu peněz a chtě nechtě i určité riziko pro slona. Druhou možností je, že slon zkrátka a jednoduše přijde sám ke kontaktní mříži, která odděluje jeho a chovatele. Do otevřeného okénka dá nohu a drží ji tam tak dlouho, dokud mu není ošetřeno kopyto. Pak nastaví postupně i další nohy, otevře tlamu pro kontrolu ústní dutiny a na závěr si může nechat třeba odebrat krev z ucha. To vše bez stresu a dobrovolně.

Podobných případů je v zoo celá řada. Cvičení lachtanů na veterinární prohlídku, měření teploty a ošetření kopyt koním Převalského, vážení velkých želv, nebo samotné přecházení z jednoho prostoru tak, aby se ten druhý dal uklidit. Díky správnému přístupu a pravidelnému tréninku jde vše většinou bez větších potíží.

Metoda, kterou používáme, se jmenuje POZITIVNÍ POSILOVÁNÍ a její podstatou je jedno „společné slovo“ mezi chovatelem a zvířetem, které říká: „Teď jsi to udělal správně!“ Tímto „společným slovem“ může být podle druhu píšťalka, kliker, lusknutí prsty, písknutí ústy, určitý pohyb, světlo baterky nebo opravdu jedno konkrétní slovo (třeba „výborně“). Jakmile mezi chovatelem a zvířetem existuje cesta, jak se dorozumět, pochopí zvířata mnohem víc, než byste čekali.