V dobré knize si prý každý najde to své.

Naše pravidelná zoologická porada se chýlila ke konci.

Poštou zvolna docházejí poslední přání k novému roku. Minulý týden se mi na stole objevilo i jedno opravdu výjimečné. Je to působivý abstraktní obrázek, ve kterém převažují různé odstíny červené barvy. Jenže není jen tak natištěný na papíře. Jde o originál na plátně!

Na sklonku roku mi přišlo několik dopisů. Byly od těch pracovníků zoo, kteří už před dlouhými lety odešli do důchodu a na něž jsme si vzpomněli s novoročním přáním a s kalendářem. V jednom z dopisů stálo:

Djakhaling je nevelká vesnice ztracená v buši na východě Senegalu. Prožil jsem v ní mnoho výjimečných okamžiků a její obyvatele pokládám za své přátele.

Vsadili jsme na švába. Sice je to šváb harlekýn, ale přece jenom šváb. Navíc měří dva metry. No, aby ne, když jsme ho dali na billboardy.

Když s něčím přijde Ridley Scott, stojí to za pozornost přinejmenším proto, že má na kontě filmy jako je Vetřelec, Thelma a Louise nebo Blade Runner (ten hlavně).

„A vážně jsi sebou nic neměl?“

Restaurant pana Žohy je výhradně pro zvané. Jedině proto se o něm nepíše v novinách, neobjevuje se v turistických průvodcích a nevysílala se z něj ještě žádná kuchařská show.

Mongolský vojevůdce Čingischán v podání Omara Sharifa se na anglickém plnokrevníkovi prohání po vápencových skalách Balkánu – asi tak bych shrnul své první dojmy z klasického amerického velkofilmu, který byl natočen roku 1965 a který minulý týden uvedla ČT2.

Dnes jsem se znovu vrátil k jedné ze svých nejmilejších knih. Téměř šest let, ode dne, kdy vyšla, to dělávám pravidelně. Tu a tam začnu listovat jejími 447 tuhými stranami velkého formátu a nechávám se unášet jejich krásou i svou fantazií. Dávno mě opustil provinilý pocit něčeho nepatřičného....

V pražské zoo už od jara roku vybíráme staré mobilní telefony. Za každý od recyklační firmy Rema Systém dostáváme 10 korun, které investujeme do vybavení pro strážce pralesní rezervace Dja v Kamerunu. Nyní se zvolna blížíme k hranici deseti tisíc vybraných mobilů.

Našli jste Káču? Dříve velmi častý dotaz nyní padne už jenom občas.

Poněkud mě to znepokojuje, ale letošní Ig Nobelovy ceny – žertovné nobelovky určené největším nesmyslům a podivínům – mě nejen pobavily, ale některé práce, které jimi byly oceněny, jsem shledal přinejmenším zajímavými.

Dočetl jsem se, že v jednom obchodním řetězci se vánoční zboží začne prodávat už od října. A kdyby jen to. Mluvčí jiného řetězce na to kontroval prohlášením: „Naše společnost začala svůj prvotřídní sortiment vánočních cukrovinek nabízet již od 26. srpna!‘“ Poté ještě dodal, že...

Svého času jsem napsal pohádku o tom, jak gorily vyzrály na pytláky. Dva gorilí „kluci“ v ní nechtějí připustit, aby kvůli řádění pytlácké bandy museli opustit svůj prales. Proto vymyslí, jak pytláky nalákat do cesty vyplašeným slonům...

Z borových lesů plných borůvek jsme s dětmi vyšli na stráň nad Miletínem. Odtamtud už jsme do městečka pokračovali po naučné stezce věnované zdejšímu rodákovi Karlu Jaromíru Erbenovi a na náměstí stanuli pod jeho pomníkem.

Pražská zoo měla dlouho velké tajemství. Návštěvníkům a dokonce ani většině zaměstnanců nebylo přáno nahlédnout za oponu, která skrývala skupinu možná vůbec nejbizarnějších opeřenců na světě. Ptáků s velrybí hlavou.

V parném slunečném dni jsem uvítal stín panující v prastarém úvozu. Lemovaly ho jabloně, švestky i šípky a čím dál jsem po něm šel, tím hlouběji se zařezával mezi pole. Vedle stínu a chladu poskytoval pocit klidu. Šuměl listím, hlasy hmyzu a křídly ptáků.