Šoupnul jsem ho na zadní sedačku, ale když jsem viděl, jak mu to tam sluší, posadil jsem ho na přední sedadlo spolujezdce.  Zejména z profilu se v autě polepeném reklamou Zoo Praha vyjímal opravdu skvěle.

Snad poprvé mě jízda v páteční zácpě bavila. Řidiči aut ve vedlejším pruhu se na mého spolujezdce obvykle nejprve jen lhostejně podívali a odvrátili se, ale po další vteřině či dvou, když jim došlo, co to viděli, se na něj s výrazem velikého údivu znovu zahleděli. Poté, jako by se zastyděli, že se nechali napálit, se s předstíraným nezájmem znovu odvrátili, anebo se rozesmáli a začali klokana ukazovat případným spolucestujícím.

Na křižovatce u Tančícího domu se na mého spolujezdce přišel podívat jeden myč  oken po druhém. Nejstarší z nich pak auto obešel a ukázal mi, zda bych nestáhnul okénko.

„Šefe,“ povídá, „kolik k vam stoji listek?“

„Sto padesát,“ odpověděl jsem mu.

„Takže když pudu s manželkou, tak tri sta? To my v neděli přidem.“

Pane, když se auto vhodně obsadí, o kolik větší reklamu udělá! Myslím, že napříště už budu jezdit jedině se spolujezdci a spolujezdkyněmi. Samozřejmě plyšovými.

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička