Dolly Buster v Křesle pro hosta
Miroslav Bobek | 17. 03. 2011
Na maturitním plese, kterého jsem se nedávno zúčastnil, se tančilo i na melodie osmdesátých let. Byl jsem v tu chvíli u našeho stolu jediný, kdo je zažil, a nevím proč, vybavil se mi patrně nejstrašnější zážitek z té doby: pořad Křeslo pro hosta.
Papírové kulisy Československé televize, přepychové křeslo se zasloužilým hostem, moudře přikyvující publikum složené z komparzistů a servilně se tážící moderátorka: „A ještě nám, prosím, soudruhu inženýre (profesore, předsedo) řekněte, jaké je vaše životní krédo?“ Po této otázce obvykle následovaly neskutečné kydy plné patosu, které v podkritickém množství byly zábavné a v nadkritickém smrtící.
Shodou okolností v pokročilejší hodině se mi na plese dostal do ruky časopis maturující třídy, kde studenti rovněž uváděli svá životní kréda. Pojali je řekněme… životněji. Dovolím si citovat, přičemž za krédem vždy uvedu, kdo je vzorem dotyčného:
Hlavně na vše s úsměvem a blond hlavou! – Bobek (ten od Boba).
Já to zapomněla! – Babička.
Občas to chce vypadnout z kolotoče a dělat něco ulítlého. – Severus Snape.
Pane, tyhle maturanty s jejich krédy posadit do Křesla pro hosta! A nejlíp do původních kulis před zaplacené publikum a s původní moderátorkou (musela by si ovšem ponechat svou servilitu i trvalou). To by bylo!
Pilotní díl bych navrhoval udělat se slečnou Monikou. Ta uvedla:
Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička
Letošní Návrat divokých koní jako by pronásledovalo deset ran egyptských. Jedna z nich postihla v kazašské stepi tři mé kolegy.
Tři snímky zachycují tři klíčové události letošního Návratu divokých koní. Pořídili je americká fotografka Ami Vitale, můj kolega ze zoo Oliver Le Que a já.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
