Před deseti měsíci to byla zoufale plačící a posléze už jen nehybná hromádka. Teď obratně šplhá po provazech a občas se po očku mrkne, co já na to. Tano. V gorilí školce ve stuttgartské Wilhelmě pořádně vyrostl a je plný sebevědomí.

Takovou sestavu nikdy jindy a nikde jinde neuslyšíte a neuvidíte:

Zatímco je dokončován velkorysý projekt nových prostor pro slony, hrochy a antilopy a probíhá (kromě jiných) stavba pavilonu pro velemloky, díváme se do budoucnosti. A je to pohled, ve kterém na svých kobaltových křídlech přilétají nejvzácnější arové, přibíhají jaguáři a připlouvají sirény.

Mou nejvyšší zvědavost vzbudil už jen předmět toho e-mailu. Valdštejnova zahrada na místě zoo, stálo v něm. A co teprve samotný obsah! Architekt Petr Uličný mi psal:

Svatoanenská pouť v Mnichově Hradišti nabízela i letos obvyklé atrakce, od střelnic a houpaček, přes strašidelný hrad až po centrifugu. Poprvé po nějakých třiceti nebo pětatřiceti letech zde však byla prezentována i živá zvířata (nepočítám ovšem poníky, kteří nikdy nemohou chybět, ani výstavu...

Zítra uplyne přesně deset let od okamžiku, kdy v Praze vyvrcholila katastrofální povodeň. Zničila celou spodní část zoologické zahrady a stála životy 134 zvířat.

Často o ní říkám, že je jedním z mých nejoblíbenějších zvířat; dokonce jsem ji měl i na vizitkách.

Když jsem ve čtvrtek listoval v Trojském koníkovi věnovaném povodním 2002, běhal mi mráz po zádech. Ten absolutní zmar a smrt slona Kadíry, lachtana Gastona, gorilího samečka Ponga, hrošice Lentilky a mnoha dalších zvířat…

O jednom velmi známém člověku jsem si přečetl, že má hroší kůži. Dotklo se mě to, jako bych sám byl hroch. Ta zmínka se totiž týkala osoby, o které je známo, že je arogantní a necitlivá, ne-li rovnou necitelná.