Ve dne ji spolehlivě najdete v její „ložnici“ v Africkém domě, kde spí propletená se svými dvěma spolubydlícími. Komu patří která noha, čumák a uši, často nejde rozeznat. Navíc spí tak tvrdým spánkem, že se neprobudí ani tehdy, když si náš veterinář přijde pro vzorek krve. A to už je co říct – vždyť kolik cirátů nadělá kolem píchnutí do žíly ledaskdo jiný!

Když ji chci někomu ukázat, platí na ni jen jedno: podstrčit jí pod nos hrst moučných červů. To začenichá, očividně se jí sbíhají sliny – a pokud jí neumožním spolykat červy vleže v polospánku, otevře oči a pomalu, namáhavě se začne stavět na nohy.

Bizarní tvor! Svou protaženou hlavou někomu připomíná mravenečníka, ale i když s ním nemá nic společného, je to přirovnání oprávněné v tom, že se podobně jako on za pomoci svého dlouhého jazyka živí hlavně mravenci a termity. Černé, poměrně velké oči nočního živočicha jí dodávají přívětivý výraz a veliké uši, které bezpochyby slouží i pro udržování tělesné teploty, završují kombinaci znaků, díky nimž mám podezření, že se nějaký její příbuzný stal alespoň zčásti předobrazem nejen Alfa, ale snad i Jar Jar Binkse.

Tím to však ještě nekončí. Mohutné, řídce osrstěné tělo, které búrským kolonistům připomínalo tělo vepře, zakončuje silný, jakoby klokaní ocas. Nese je na krátkých nohou s mohutnými drápy, které umožňují nejen rozrušovat termitiště, ale také hrabat až šest metrů hluboké nory. Dokonce se říká, že být v Africe, před lvem by neutíkala, nýbrž bleskurychle se zahrabala do země.

Ano, tuhle samičku hrabáče kapského rád ukazuji návštěvám. Přivedu ji k nim, dám jí pod nos moučné červy, takže se často s předníma nohama ve vzduchu posadí na zadek, a představím ji: „Seznamte se! To je Kvída.“