Mám před sebou hromádku starých fotografií. Všechny byly pořízeny v Zoo Praha a zachycují jejího „válečného“ ředitele pplk. MVDr. Jana Vlasáka (1893 – 1957). Je na nich sám i s nejrůznějšími návštěvami či s kolegy a pochopitelně s Ilun – ledním medvídětem, které se mu jako prvnímu na světě podařilo uměle odchovat.

Před několika měsíci jsem listoval ve Vlasákově knížce o Ilun, která paradoxně vyšla ve Velké Británii a ve Spojených státech, nikoli však u nás. Tehdy jsem napsal článek, v jehož závěru jsem požádal potomky či příbuzné dr. Vlasáka, aby se mi přihlásili. To se po nějaké době skutečně stalo, a tak máme k dispozici nejen historické fotografie, ale i různé verze českého rukopisu knihy o Ilun. Krom toho se nám podařilo získat osobní spis dr. Vlasáka i další dokumenty z vojenských archivů a také svědectví pamětnice o jeho působení v Zoo Praha. Vyvstává tak před námi obraz pozoruhodné osobnosti, jíž vděčíme za mnohem víc než za jeden – jakkoli výjimečný - chovatelský úspěch. 

Jan Vlasák vystudoval vojenskou veterinární akademii ve Vídni a hned po jejím dokončení narukoval do Haliče. V pekle východní fronty prožil téměř celou válku a po jejím skončení se přihlásil ke službě v Československé armádě, kde postupně dosáhl hodnosti podplukovníka. Hodnocení založená v jeho osobním spisu jej vykreslují jako pilného, svědomitého a schopného muže s velmi dobrým společenským vystupováním, který pěstuje gymnastiku, tenis, plování, lukostřelbu, střelbu, bruslení a motorový sport.

Po rozpuštění Československé armády byl v říjnu 1939 přidělen do Zoo Praha, kde se stal vedoucím jejího úřadu (v dnešní terminologii ředitelem). V obtížných podmínkách okupace se mu nejen podařilo zajistit chod zoologické zahrady, ale zasloužil se také o její rozvoj. Dlouholetý pracovník zoo ing. Antonín Turek později vzpomínal: „Jeho zásluhou bylo vybudováno vzorné hospodářství podniku se skladišti krmiv, kuchyní zvěře, opravářskými dílnami a vlastní produkcí zemědělskou, rostlinného i živočišného původu. V témže objektu byla také zřízena dobře vybavená veterinární jednotka s pitevnou, laboratoří a ošetřovnou pro malá zvířata, vybavená i rentgenem. Svou vojenskou přesnost se snažil vnést do podniku vybudováním vědecké knihovny, přesné evidence zvířat i dalšími organisačními změnami. V této době vedl zoologickou zahradu za podmínek těžkých, vyžadujících osobní rozhodnost a statečnost.“ (K tomu poznámka, že tzv. statek slouží svému účelu dodnes.)

Fungování zoo ve válečných letech zajímavě dokreslují vzpomínky paní Johany Hůrkové, která mimo jiné uvádí: "Pro úředníky, kteří dojížděli do Troje, kam koncem války už nejezdil autobus, posílal Jan Vlasák každé ráno k Trojskému mostu tzv. mulibus. Byl to otevřený valník s lavicemi tažený párem mul, které kočíroval ošetřovatel pan Kasal. Mulibus odjížděl od Trojského mostu přesně v 7.30 a kdo se opozdil, měl smůlu. Cesta pěšky trvala nejméně 25 minut a na včasný příchod do práce Jan Vlasák dbal."

Dr. Vlasák byl v nesmírně obtížné roli nejen kvůli válečnému nedostatku, ale zejména proto, že musel jednat s okupanty a s protektorátními úřady. Přitom kryl odbojovou činnost pracovníků zoologické zahrady a podporoval jejich rodiny. Za květnového povstání pak organizoval vyzbrojení dobrovolníků v Troji.

Po skončení války ještě po nějakou dobu vedl zoologickou zahradu, ale v roce 1946 se vrátil do armády. V hodnosti plukovníka, do níž byl zpětně povýšen hned v roce 1945, sloužil do roku 1954 na ministerstvu obrany. Jeho osobní spis uzavírají žádosti, aby mu i ve výslužbě bylo povoleno nosit armádní stejnokroj.

Probírám se fotografiemi, na nichž je náš „válečný ředitel“, a říkám si, že by si zasloužil být připomínán lépe než krátkými zmínkami v přehledech historie Zoo Praha. Ani české vydání knížky o Ilun, které připravujeme ještě na letošek, mi nepřipadá dostačující. Kulatých sto dvacet let od narození dr. Vlasáka však uplyne až příští rok...