Epicrates angulifer(LA)
| třída | plazi |
| řád | šupinatí |
| čeleď | hroznýšovití |
| rozšíření | Střední Amerika, Kuba a ostrůvky Isla de la Luventud a Cayo Cantiles |
| biotop | křovinaté oblasti + tropické lesy, členitá krajina s jeskyněmi, lesy a křovinami. Mláďata žijí hlavně na stromech, dospělí jsou více pozemní. |
| potrava | živá kořist, menší obratlovci včetně kaloňů a netopýrů |
| rozměry | délka 2,5–4,5 m, z toho asi 20% připadá na ocas, hmotnost až 8 kg |
| rozmnožování | je vejcoživorodý, samice je březí asi 7 měsíců a poté přivádí na svět 2–10 mláďat |
Je největší ze všech hroznýšovců. Má štíhlé svalnaté tělo, zřtelný krk a trojúhelníkovitou hlavu. Na béžovém podkladě má tmavou kresbu, přičemž populace na západě Kuby jsou výrazněji zbarvené, na východě jsou světlejší, s méně nápadnou kresbou.
Je největším druhem hroznýšovce na světě. Loví na zemi, na stromech i v jeskyních, kde přečkává zimní měsíce. Dovede se pevně držet ocasem a ulovit letícího netopýra. Je aktivní v noci, o čemž svědčí i velké oči. Ve tmě se orientuje mimo jiné pomocí termoreceptorů, které mají podobu jamek na horní čelisti. Vnímají infrazáření (teplo), které vydávají malí savci nebo ptáci.
Čelí typickým problémům ostrovních druhů: jejich přežití ohrožují zavlečená zvířata a postupující devastace prostředí, ve kterém žijí. Není tedy divu, že mnohé druhy jsou chráněny a v zoologických zahradách pro ně probíhají chovné programy. Pražská zoo patří celosvětově mezi velmi úspěšné chovatele hroznýšovců kubánských, a byla proto pověřena koordinací Evropského záchovného programu (EEP) a vedením plemenné knihy pro tento druh.
První hroznýšovci přišli do zoo v letech 1963 a 1965 přímo z Kuby. V roce 1990 k nim přibyli další a od roku 1993 začala zoo tento druh pravidelně rozmnožovat. Do roku 2013 bylo odchováno již více než 90 mláďat.