Cestou z Podtroseckých údolí na hrad Kost, kousek za vsí Dobšinou, jsem natrefil na lavičku se stolem. Přečetl jsem si nápis na jejím zvednutém sedáku – „Při odchodu sedák zvedni a zajisti, bude suchý pro ostatní! Díky!“ –, spustil ho, posadil se a začal si vybalovat oběd.

Chodil jsem se na něj podívat i dvakrát, třikrát denně a znovu a znovu ve mně probouzel úžas. Jako by přišel z jiného času a z jiného světa, bez hnutí spočíval na dně nádrže a drobnými očky bez víček hleděl do neznáma.

Půda protkaná norami hlodavců se mi probořila pod nohama. Kdysi v těchto místech přistávaly nákladní antonovy An-26, ale od té doby se hodně změnilo. Mimo jiné došlo k invazi hrabošů syslích do Chovdského ajmagu a ti improvizovanou přistávací plochu v polopoušti proděravěli jak ementál. Že by na ni...

Jindy by mi podobnou zprávu Petr neposílal. Ale tentokrát ano.

V sobotu otevřeme v pražské zoo nový, světově unikátní pavilon. Velemlokárium. Jeho obyvateli jsou již nějakou dobu velemloci čínští.

Se slovem zoo vždycky byla a dodnes je spousta potíží. Špatně se s ním zachází a v českém slovníku ční nejen osaměle, ale i poněkud nepatřičně. Přesto se ujalo.

Z Kamerunu nám Stéphane - v současnosti velitel protipytlácké jednotky strážců rezervace Dja - poslal další zásilku aktuálních fotografií. Zaváhal jsem, jestli je vůbec prohlížet. Věděl jsem, co uvidím: mrtvá zvířata, očouzené kusy masa, hořící přístřešky pytláků, zabavené zbraně a munici....

Znovu si prohlížím tu víc než sto let starou pohlednici. Gigantický slon, který je na ní zachycen, byl u příležitosti Jubilejní výstavy Obchodní a Živnostenské komory postaven na jaře roku 1908 na pražském Výstavišti a do restaurace ve svých útrobách lákal flamendry i spořádané rodinky.

Neodolal jsem a tu starou pohlednici si za sto korun pořídil. Nevím, kolikrát jsem ji – uloženou v celofánovém sáčku – vzal od té chvíle do rukou, ale bylo to už mockrát.