Když jsem se však fotografiemi přece jen začal proklikávat, zjistil jsem, že je na nich něco neobvyklého. Zachycovaly i množství podomácku vyrobených pušek. Na okraji pralesa, v chatrči z klacků a hlíny, je za pomoci těch nejjednodušších nástrojů vyráběl jeden z místních podnikavců.

Otevřel jsem Stéphanovu průvodní zprávu. Působila pesimističtěji než jindy. Psal nejen o místním puškaři, kterého se strážcům podařilo vypátrat, ale také o tom, že nehledě na tento dílčí úspěch přibývá v okolí rezervace zbraní a pytláci jsou lépe vybaveni, například mnohem víc používají motocykly. V podtextu jako by stálo, že – obrazně řečeno – času je málo a voda stoupá.

Díky Stéphanovým fotografiím a průvodní zprávě jsem si znovu uvědomil, že nehledě na všechna dosavadní opatření a veškeré úsilí nastal čas, kdy by mělo dojít k systémové změně. Vedle toho, že strážci potřebují ve svém čele zkušené profesionály, kteří zefektivní jejich činnost, bude nutné zásadně změnit přístup k rezervaci a její nárazníkové zóně.

Klíčovým problémem rezervace Dja je dnes podle mého názoru skutečnost, že jak pozemky, tak vše, co na nich roste a žije, patří státu. Jinými slovy, nepatří nikomu. Kdyby se nárazníkovou zónu rezervace podařilo rozdělit mezi jednotlivé vesnice, jejichž obyvatelé by měli právo ve „svých“ revírech přiměřeně lovit, a pokud by strážci rezervace převzali část role „hajných“, došlo by k synergii, která by pytlákům mimořádně zkomplikovala situaci.

Takový záměr by pochopitelně bylo nutné nejprve velmi pečlivě a detailně připravit a poté i prosadit. Přitom zejména jeho prosazení se zdá být úkolem na hranici nemožného. Jde však o jednu z posledních nadějí pro rezervaci Dja, možná dokonce úplně poslední. Času je málo a voda stoupá …

Psáno pro Deníky VLP