Pohledem ředitele

Jocelyne, pracovník našeho kamerunského projektu Toulavý autobus, mě požádal o služební motocykl. Vzhledem k tomu, že šlo o investici s návratností šest měsíců, souhlasil jsem. Přesto byl v celé věci jeden háček.
V neděli 29. srpna 1954 dorazil na nádraží v Bubnech vagón s bednou o rozměrech 2,2 x 1,2 x 2,4 metru. Se skloněným krkem v ní stála dvouletá samice žirafy masajské. Měla za sebou anabázi, která začala jejím odchytem v Keni, pokračovala plavbou po moři a půlroční karanténou v Hamburku a vyvrcholila cestou...
Spolu s novoročním přáním mi od ředitele pražské záchranky dr. Schwarze přišlo i zamyšlení nad tím, jak nás počítače – a vůbec informační technologie – okrádají o čas, zejména o čas na udržování mezilidských vztahů.
„Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy...
Tygr. Jelen. Slon. A s nimi další zvířata či lidské postavy, květiny i stromy, pestré ornamenty. A samozřejmě nadpřirozené bytosti, podivné chiméry složené dílem ze zvířat, dílem z lidí.