Na malbách v opevněném buddhistickém klášteře Rimpung Dzong v Bhútánu jsem se snažil identifikovat co nejvíc živočichů – stejně jako předtím na zdech domů v údolí pod klášterem. Domovní fauna byla ovšem od té klášterní velmi odlišná. Především v ní chyběly mýtické postavy tibetského buddhismu, ale naopak velmi hojně byli zastoupeni draci. Nikoli náhodou: Bhútán je přece „zemí dračích lidí“.

Jistě, chápu, že u nás málokoho zajímá, jaká zvířata a jací nadpřirození tvorové jsou namalovaní na klášterních stěnách či domovních zdech v dalekém, uprostřed velehor ztraceném Bhútánu, a že sotvakoho zaujmou legendy o tom, jak z Tibetu přiletěl na hřbetě tygřice Guru Rinpoche a zavedl v zemi buddhismus…

Vlastně by to ani nebylo téma pro sloupek – kdyby se malby na zdech domů v Bhútánu nevyskytovaly stejně běžně jako ornamenty na vinných sklípcích pod Pálavou a kdyby se v nich kromě výše uvedených motivů velmi hojně neobjevoval ještě jeden, který jsem si prozatím netroufnul zmínit.

Bývá namalován ve značné velikosti a má stejný význam, jaký mívali roztomilí andílci, jejichž obrázky visívaly v našich krajích nade dveřmi do světnice. Podobně jako u nás tito baculatí andílci, v Bhútánu je ochranitelem domácího štěstí - falus v okamžiku vyvrcholení.

Psáno pro Deníky VLP