Před deseti lety byla u vstupu do národního parku Chustaj Nurú celá nástěnka věnovaná návštěvě Julie Roberts. Dnes už je na stejných místech jenom jedna její fotografie a kolem ní mnoho dalších snímků řady jiných význačných osobností, které se na koně Převalského přijely podívat až po ní.

Příště si musíme vzít rukavice. A péřovky. A taky oteplovačky.

Šest hodin letu do Kazaně, doplnění paliva, dalších pět a půl hodiny do Novosibirsku, opět doplnění paliva a tři a půl hodiny do západomongolského Bulgan sumu. Máme před sebou celkem čtrnáct a půl letových hodin na trase dlouhé bezmála šest tisíc kilometrů.

Před dvěma lety, těsně před druhým transportem koní Převalského do Mongolska, mě napadlo, že by bylo zajímavé zjistit, kdy přesně se do Zoo Praha dostali naši vůbec první převaláci Ali a Minka.

Cestou z Podtroseckých údolí na hrad Kost, kousek za vsí Dobšinou, jsem natrefil na lavičku se stolem. Přečetl jsem si nápis na jejím zvednutém sedáku – „Při odchodu sedák zvedni a zajisti, bude suchý pro ostatní! Díky!“ –, spustil ho, posadil se a začal si vybalovat oběd.

Chodil jsem se na něj podívat i dvakrát, třikrát denně a znovu a znovu ve mně probouzel úžas. Jako by přišel z jiného času a z jiného světa, bez hnutí spočíval na dně nádrže a drobnými očky bez víček hleděl do neznáma.

Půda protkaná norami hlodavců se mi probořila pod nohama. Kdysi v těchto místech přistávaly nákladní antonovy An-26, ale od té doby se hodně změnilo. Mimo jiné došlo k invazi hrabošů syslích do Chovdského ajmagu a ti improvizovanou přistávací plochu v polopoušti proděravěli jak ementál. Že by na ni...

Jindy by mi podobnou zprávu Petr neposílal. Ale tentokrát ano.

V sobotu otevřeme v pražské zoo nový, světově unikátní pavilon. Velemlokárium. Jeho obyvateli jsou již nějakou dobu velemloci čínští.