„Budeš si chtít zavolat?“ zeptal se mě Sajchana.

Přikývl jsem.

Sajchana dojel k domku na malém návrší.

„Říká se tomu tady U bílého kamene a Gambátar mi odtud vždycky volá. Je tu mnohem lepší signál než z těch schůdků, které má v Tachin talu.“

O schůdcích uprostřed rozlehlé pláně, na něž je třeba vystoupat, aby se zvýšila šance na zachycení signálu mobilní sítě, jsem svého času už psal. Byl to pro mne dosud nejexotičtější způsob telefonování, jaký jsem v Mongolsku poznal. Stanoviště U bílého kamene vypadalo vedle toho úplně prozaicky.

„Tady někde by to mělo být,“ ukázal Sajchana a vypnul motor.

Vystoupil jsem a zapnul svůj mobilní telefon. Nic.

„To je divné,“ poznamenal Sajchana a zavolal na poblíž postávající děti. „Potřebujeme si zavolat.“
Ukázalo se, že jsme na nesprávném místě, byť jen o pár desítek metrů. Děti mě vedly z kopce dolů, směrem do širokého údolí, kam by podle všech mých zkušeností neměl žádný signál dosáhnout. Nakonec se zastavily ve svahu u velkého světlého kamene a ukázaly mi, ať si na něj stoupnu.
Během okamžiku se mi z něj telefon přihlásil do sítě!

„Tak co, dovolal ses?“ zeptal se Sajchana, když jsem se vrátil k autu.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale esemeska odešla.“

„Tak aspoň něco,“ odpověděl Sajchana. „Buď rád, žes tím svým smart phonem nemusel házet.“

„Házet?“

„To neznáš? U nás se to tak dělává. Vyhodíš mobil čtyři pět metrů do výšky a doufáš, že se přihlásí do sítě a odešle esemesku.“ Pak se znovu podíval na můj telefon. „Ale s tímhle bych to raději nezkoušel.“