Pro moderní vědu byl kůň Převalského objeven a popsán až ve druhé polovině 19. století – a již tehdy zřejmě nebyl ve své domovině příliš početný. Za jeho úbytkem sehrál roli patrně lov a konkurence hospodářských zvířat o pastvu i vodní zdroje. K dalším faktorům se přidalo i křížení s domácími koňmi a narušení prostředí těžbou nebo ozbrojenými konflikty. O vývoji jeho populace v přírodě je obecně málo informací už jen proto, že jej nikdo nezkoumal až do roku 1947, kdy bylo pozorováno několik skupinek. Ještě v roce 1967 bylo hlášeno pozorování harémové skupinky, ale o dva roky později byl zaznamenán již jen jediný hřebec, který byl také posledním koněm Převalského pozorovaným ve volné přírodě. Budoucnost druhu začala zcela záviset na chovu v lidské péči.

Chov v lidské péči a návrat do přírody

Do roku 1902 se do zoologických zahrad dostalo celkem padesát čtyři koní Převalského, ale pouhých dvanáct z nich mělo potomky. V roce 1946 se v Mongolsku podařilo odchytit ještě jednu klisnu. Současná celosvětová populace koní Převalského tak pochází z pouhých třinácti jedinců!

Zoo Praha, jejíž linie chovu existuje již více než sto let, sehrála v záchraně druhu zásadní roli. První tři koně Převalského se do Československa dostali v roce 1921 a do Zoo Praha byli dva z nich (hřebec a klisna) převezeni již rok po jejím otevření. V roce 1933 se stali rodiči prvního hříběte v pražské zoo. Během následujících 90 let se v Zoo Praha narodilo více než 250 hříbat a chov nepřerušila dokonce ani druhá světová válka.

Ali a Minka – zakladatelé chovu koní Převalského v Zoo Praha (30. léta 20. století). Foto: archiv Zoo Praha

V roce 1959 uspořádala Zoo Praha první mezinárodní symposium na záchranu koně Převalského. Mezi jeho výstupy patřilo i založení Mezinárodní plemenné knihy, dodnes vedené Zoo Praha; první z dlouhé řady výtisků vyšel v roce 1960.

S rostoucí populací v lidské péči bylo možné začít koně Převalského vracet do jejich původní domoviny. Zoo Praha se k tomuto úsilí připojila v roce 1998 a 2000, když poskytla čtyři své koně pro mezinárodní transporty do Mongolska – konkrétně do Tachin talu v Džungarské Gobi a do Chustaj Nurú poblíž Ulánbátaru. V té době probíhaly transporty zejména v režii nizozemských, německých a švýcarských organizací.

Následovala dlouhá pauza, během které mezinárodní transporty koní Převalského prakticky ustaly. Zdálo se, že druh je již z nejhoršího venku, a motivace pouštět se do tak náročného podniku proto značně opadla. Tvrdá realita života ve stepích a polopouštích střední Asie však od té doby ukázala, že boj ještě nebyl u konce.

Iniciativa pražské zoo

Zásadní zlom pro další rozvoj aktivit Zoo Praha na in situ ochranu koní Převalského nastal v roce 2010, kdy se v důsledku tuhé zimy v oblasti Velká Gobi B na západě Mongolska místní populace koní propadla na přibližně třetinu původního stavu. V reakci na tuto situaci – a s ohledem na to, že mezinárodní transporty takřka ustaly – se Zoo Praha rozhodla ujmout organizace převozů sama. Stala se tak první zoologickou zahradou na světě, která se postavila do čela reintrodukčního projektu; do té doby byly přesuny koní organizovány soukromými nadacemi či nevládními organizacemi. Tak se zrodil projekt Návrat divokých koní.

Světová populace koní Převalského dnes čítá kolem 2 000 jedinců v lidské péči a několik set v přísně chráněných rezervacích v Mongolsku, Číně, Rusku a Kazachstánu, kam byli reintrodukováni. V roce 2008 tak byl kůň Převalského v rámci Červeného seznamu IUCN přeřazen z kategorie „vyhuben v přírodě“ (EW) do kategorie „kriticky ohrožený“ (CR) a v roce 2011 do kategorie „ohrožený“ (E).

Cassovia, jedna z klisen převezených v roce 2011 pražskou zoologickou zahradou do mongolského Chomyn talu, se svým hříbětem. Foto: Evžen Kůs, Zoo Praha

• Kůň Převalského - lexikon zvířat (zoopraha.cz)