Jako kluk jsem se východoněmeckou Practicou s vypůjčeným prastarým teleobjektivem pokoušel fotografovat zvířata. Mým snad nejcennějším úlovkem se stal ledňáček, kterého jsem si vyčíhal v hustém porostu na vpusti rybníka. Snímek to nebyl zrovna ideálně ostrý a měl velké zrno, ale přesto jsem z něj...

Horskými údolími jsme se přiblížili vesnici Bidž na okraji Gobi.

Přicestoval k nám ze Španělska, konkrétně z madridské zoo, ale působí jako by utekl z Dalího muzea ve Figueres. Ano, Salvador Dalí by ho mohl namalovat zcela realisticky, a přece by na jeho surrealistických obrazech nepůsobil ani v nejmenším nepatřičně.

Před deseti lety byla u vstupu do národního parku Chustaj Nurú celá nástěnka věnovaná návštěvě Julie Roberts. Dnes už je na stejných místech jenom jedna její fotografie a kolem ní mnoho dalších snímků řady jiných význačných osobností, které se na koně Převalského přijely podívat až po ní.

Příště si musíme vzít rukavice. A péřovky. A taky oteplovačky.

Šest hodin letu do Kazaně, doplnění paliva, dalších pět a půl hodiny do Novosibirsku, opět doplnění paliva a tři a půl hodiny do západomongolského Bulgan sumu. Máme před sebou celkem čtrnáct a půl letových hodin na trase dlouhé bezmála šest tisíc kilometrů.

Před dvěma lety, těsně před druhým transportem koní Převalského do Mongolska, mě napadlo, že by bylo zajímavé zjistit, kdy přesně se do Zoo Praha dostali naši vůbec první převaláci Ali a Minka.

Cestou z Podtroseckých údolí na hrad Kost, kousek za vsí Dobšinou, jsem natrefil na lavičku se stolem. Přečetl jsem si nápis na jejím zvednutém sedáku – „Při odchodu sedák zvedni a zajisti, bude suchý pro ostatní! Díky!“ –, spustil ho, posadil se a začal si vybalovat oběd.

Chodil jsem se na něj podívat i dvakrát, třikrát denně a znovu a znovu ve mně probouzel úžas. Jako by přišel z jiného času a z jiného světa, bez hnutí spočíval na dně nádrže a drobnými očky bez víček hleděl do neznáma.