Komando
Miroslav Bobek | 02. 09. 2011
Minulý čtvrtek ráno jsem ve zprávách slyšel, že odměna za dopadení či zabití plukovníka Kaddáfího stoupla na dva miliony dolarů. Z dobytého sídla v Tripolisu zmizel neznámo kam a vyzval k dalšímu odporu proti povstalcům. Vítězství nebo smrt! Rád bych se postupně dozvídal víc, ale na to nebylo ani pomyšlení. O půl desáté nám začínala tiskovka, na níž jsme oznámili, že během první poloviny října odejde Moja z Prahy do španělského Cabárcena.
To bylo! Všechna podstatná česká média věnovala Mojinu plánovanému odchodu značný prostor a na internetu se začalo bouřlivě diskutovat. Když pominu dobře míněné, ale zcela nerealizovatelné návrhy typu „Přivezte jí samce do Prahy!“, ohlasy byly vesměs chápající, byť – zcela pochopitelně – nikoli bez příměsi lítosti.
Co mě však fascinovalo, byla reakce skalních fanynek Moji. Nesmírně rychle a efektivně začaly získávat informace o Cabárcenu, o tamním pavilonu i gorilách. Jazyková bariéra je nemohla zastavit, dokonce ani významně zpomalit. Zhruba po dvou hodinách měly pohromadě většinu relevantních informací o zoo i celé Kantábrii a pídily se po nejvýhodnějších letenkách do Santanderu. Po třech hodinách již na cabárcenské gorily věděly věci, o kterých jsem dosud neměl ponětí, a zahájily mezi sebou diskusi, kde a jak si pronajmout letecký speciál, jímž by Moju v Cabárcenu navštěvovaly. Poté si nasdílely snímky santaderského letiště a následovala zmínka o získání místního spolupracovníka…
Sakra! Kdyby po Kaddáfím nešli jen rebelové a tajné služby, nýbrž takovéhle komando, hned ve večerních zprávách by byla reportáž o jeho dopadení!
Nu… takhle v nich aspoň zbylo víc času na Moju…
Psáno pro deníky VLP
Letošní Návrat divokých koní jako by pronásledovalo deset ran egyptských. Jedna z nich postihla v kazašské stepi tři mé kolegy.
Tři snímky zachycují tři klíčové události letošního Návratu divokých koní. Pořídili je americká fotografka Ami Vitale, můj kolega ze zoo Oliver Le Que a já.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
