Moju se ráno dlouho nedařilo imobilizovat a náš časový plán začal mít první trhliny. Před desátou ale konečně usnula a bylo možné ji vyšetřit, očkovat a přes přípravnu přenést do přepravního boxu, který byl připraven na chodbě.



Nevím, na kterou českou celebritu kdy čekalo víc novinářů. Po vyřízení všech formalit se v hangáru poblíž Terminálu 3 ruzyňského letiště mohlo začít s nakládáním Moji do letadla. To pilotoval viceprezident Českých aerolinií Marek Týbl.



Box s Mojou byl přikurtován na místě prvních řad sedadel, hned za kokpitem. Moja byla na začátku zhruba třiapůlhodinového letu nevrlá, ale posléze se uklidnila a začala od chovatelů přijímat pamlsky a pití.



Na letišti v Santanderu na severu Španělska přistálo ATR za soumraku, ale vykládání boxu s Mojou probíhalo za téměř úplné tmy a – na rozdíl od Prahy – jen za přítomnosti pracovníků zoo a letiště. Španělští novináři by měli mít příležitost vidět Moju až po několika dnech.



Od dveří letadla zbývalo Moje do Cabárcena jen patnáct kilometrů. Absolvovala je na nákladním autě a v nás rostla zvědavost, jak vstoupí do svého nového domova. Od začátku měla mít možnost cabárcenské gorily nejen vidět přes sklo, ale díky mřížce je také cítit a dokonce se jich dotknout.



Do cabárcenského pavilonu goril vkročila Moja až překvapivě sebevědomě a svůj karanténní prostor začala hned prozkoumávat. Vzápětí došlo i k prvnímu kontaktu s místními gorilami. V jednom okamžiku jim Moja začala skrz mřížku nabízet – jako palmovou ratolest míru – kousek borky…

Asi jen stěží šlo pro Moju vybrat vhodnější nový domov než Cabárceno. Věřme, že bude s Nikym, Nadiou a Chelewou dobře vycházet – a že se zanedlouho dočká i vlastního mláděte.

Hodně štěstí, Mojo! A někdy na viděnou…