Cena pro štamgasty
Miroslav Bobek | 29. 07. 2010
Koncem června jsem měl čest být jedním z těch, kdo ve Stavovském divadle předávali Ceny Ď. „Ď“ jako poděkování za nezištnou pomoc potřebným či za podporu veřejně prospěšných institucí.
Asi stěží si lze představit místo vzdálenější atmosféře Stavovského divadla s jeho tmavozeleným sametem a vzpomínkami na Mozarta, než je Djoum – zaprášené okresní město na okraji pralesa v africkém Kamerunu. Přesto právě v Djoumu, kde pouliční prodavačky ze svých hrnců běžně servírují opičí maso, jsem si vzpomněl na Stavovské divadlo a rozhodl se, koho budu příště nominovat na udělení jedné z Cen Ď.
V Djoumu jsem se loni poprvé setkal s tamními strážci přírody. Zjistil jsem, že tito muži vedou při ochraně pralesa, goril a slonů nerovný boj s pytláky – a že zoufale postrádají základní vybavení jako jsou stany a boty.
Před třemi týdny jsem se do Djoumu vrátil, abych jim jménem Zoo Praha předal nezbytný materiál a techniku. Vojenské boty, v nichž bude chodit na hlídky do pralesa, obdržel i strážce Luc Akame.
Jakou to má souvislost s Cenou Ď?
Vybavení pro strážce přírody financujeme mj. z prostředků, které získáváme za staré mobilní telefony. Přinášejí nám je návštěvníci a za jeden pak inkasujeme deset korun.
Vím naprosto přesně, za kterých sedmdesát mobilů od nás dostal boty Luc Akame. Nasbírali je štamgasti v jednom výčepu až v Uničově a do Prahy nám je přivezla výčepní paní Jarmila.
Děkuji, milí štamgasti, děkuji, paní Jarmilo! Vy jste moji adepti na Cenu Ď!
Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička
Letošní Návrat divokých koní jako by pronásledovalo deset ran egyptských. Jedna z nich postihla v kazašské stepi tři mé kolegy.
Tři snímky zachycují tři klíčové události letošního Návratu divokých koní. Pořídili je americká fotografka Ami Vitale, můj kolega ze zoo Oliver Le Que a já.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
