Sedím na letišti v New Yorku a sleduji, jak se po zeměkouli šíří mrak popela z islandské sopky, jejíž jméno nejsem sto si zapamatovat. Postupně se zavírá jedno evropské letiště za druhým a transatlantické lety jsou odkláněny kamsi nad Grónsko.

Ano, děje se něco nepatřičného. A zdaleka nejde jen o to, že nevím, kdy odletíme a kde přistaneme. Je tu mnohem větší problém. Ty nejlepší technologie se ukázaly jako zcela nedostatečné v konfrontaci s drobnou přírodní epizodou, kdy jedna z mnoha islandských sopek po nějakém tom týdnu znovu zadýmala a vychrlila popel.

Samozřejmě vím, že naše technologie nejsou všemocné, ale někde v podvědomí mi asi dřímá přesně opačná představa. Jinak bych přece nemohl mít ten pocit nepatřičnosti, když si naplno uvědomuji, že přes všechno naše poznání a technologickou vyspělost jsme zcela bezmocní vůči sopkám, tsunami, povodním či změnám klimatu. Že jsme na tom stejně jako naši prapředkové v době kamenné.

Je to nepatřičné, říkám si znovu, ale tentokrát už nemám na mysli lidskou bezmoc, nýbrž přezíravost. Je nepatřičné, že žijeme v pocitu, jak jsme přírodu ovládli a spoutali.

Ano, přezíravost, opakuji si a dochází mi, že jsem si ani nedokázal zapamatovat jméno té sopky.

Odpusť, Eyjafjallajökull!