Do Přísně chráněné oblasti Velká Gobi B jsem se s Ganbátarem, který zde víc než dvě desetiletí působil jako ředitel, vrátil poprvé od podzimu 2022. Zajímalo mě, jak se daří zdejší populaci koní Převalského, jejímuž posilování jedinci z evropských chovů jsme v minulé dekádě věnovali ohromné úsilí. Krutá zima na začátku roku 2023 zde bohužel vedla k poklesu počtu převaláků z více než čtyř set na méně než tři sta – dokonce pravděpodobně jenom 265 – a od té doby zůstává jejich početnost na zhruba stejné úrovni. Začátkem letošního jara jich v Gobi B bylo 271. To má souvislost nejenom s nepříznivými zimami v posledních letech, ale i s predací hříbat vlky a možná také s rozsáhlým přeskupováním harémů, kdy noví vůdčí hřebci mohou zabíjet hříbata zplozená svými předchůdci. Rozhodně to neznamená, že by situace byla kritická, ale každý kůň se počítá. To se tu však počítal vždycky.

Když nám hřebec i se svým harémem definitivně zmizel z dohledu, Ganbátar mě upozornil, že to byl Nojon (v mongolštině boháč). Nic mi to neříkalo, a tak jsem Ganbu po návratu do kempu požádal, aby mi připomněl jeho příběh.

Měsíčního Nojona našel Ganbátar opuštěného u řeky Bidž 22. června 2014. Hned mu bylo jasné, co se stalo. Nojonova matka Chatan se o čtyři dny dřív oddělila od svého stáda a stala se součástí harému hřebce Erchese; připojila se tak ke klisnám, které jsme do Gobi dopravili v roce 2012. Důsledkem této změny bylo, že Nojon zůstal opuštěný. Každý převalák se ale počítá, a Ganbátar se proto Nojona rozhodl zachránit. Odvezl ho do Tachin talu a umístil do prázdné aklimatizační ohrady. Do téže ohrady pak s pomocí strážců na motorkách nahnal tehdy ještě celkem krotký Erchesův harém včetně Nojovovy matky Chatan. Nato Erchese i s jeho klisnami opět vyhnal – s výjimkou Chatan. Tu nechal s malým Nojonem v ohradě. Poté k nim z vedlejší aklimatizační ohrady vpustil klisny, jež jsme přivezli předchozí rok, 2013. S nimi byl tou dobou již i Erchesův bratr Mogoj, který se za nimi do aklimatizační ohrady proboural a založil si z nich svůj harém. Jeho součástí se po propojení obou ohrad stala rovněž Chatan s Nojonem.

O tom všem jsme se tenkrát dozvídali v Praze jen útržkovitě a přiznávám, že vzhledem k přípravám transportu 2014 zůstávalo celé toto Ganbátarovo heroické úsilí na okraji mého zájmu. Když jsme ale začátkem července toho roku přiletěli do Mongolska s dalšími klisnami, stali jsme se svědky vypouštění Mogoje a jeho harému do volnosti. Tehdy jsem ani ne šestitýdenního Nojona viděl poprvé – a nadlouho naposled.

Ale čas rychle běží. Od podzimu 2020 má Nojon vlastní harém, který stále rozšiřuje. Minulou sobotu, kdy jsme se po téměř jedenácti letech znovu setkali, s ním bylo osm klisen – mezi nimi i z Prahy dovezená Xara –, jeden roček a dvě letošní hříbata. Úchvatný zážitek z tohoto setkání tak pro mne ještě umocnila naděje, že Nojon bude mít mnoho potomků. Ostatně jeho jméno – boháč – jako by ho k tomu předurčovalo.

V popředí Nojon, za ním jeho odcházející harém. V jeho čele jde výrazně tmavě zbarvená Xara, která je v něm jednou ze dvou vůdčích klisen. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha