Já vím, je to trochu ostuda, že až teď, ale znáte to:

„Vždycky to tu bylo posekané.“

„Víš, kolik bude v trávě klíšťat?“

„Co řeknou lidi?“

Horko těžko jsem si uhájil pár neposekaných kousků „pro biodiverzitu“. A i kolem nich byla spousta řečí, ostatně stejně jako kolem staré prosychající třešně.

Až letos zůstaly tak dvě třetiny plochy naší zahrady netknuté. Ne, že bych si to prosadil… Stalo se tak pouze vlivem okolností a vznikla kvůli tomu úplná rodinná roztržka.
Nevím, jestli si to tak trochu nenamlouvám, ale je mi teď na zahradě mnohem příjemněji. Není to jen dobrý pocit z motýlů a další havěti, ale i z počtu květů, které jsem tu dříve nevídal, a také z příjemnějšího mikroklimatu. Ještě uvidíme, co ta klíšťata…

Samozřejmě nebudu zastírat, že by ježdění sekačkou sem a tam patřilo k mým koníčkům. To tedy ne. Současně si uvědomuji, že nás lidé z okolí asi pomluví – ale snad alespoň v duchu ocení, že víkendy už nevyplňuje kravál benzínového motoru.

Mít víc času, začnu si určovat všechny rostliny a drobné živočichy, které tu teď máme. Myslím, že by to mohl být docela dlouhý seznam, zcela jistě nesrovnatelný s tím, co tu rostlo a žilo v dobách nizoučkého trávníku.

Zkrátka a dobře, omezit sekání zahrady mohu jen doporučit. A pokud nevěříte mně a bojíte se „co lidi“, pak vězte, že obdobné doporučení dává i sir David Attenborough.