Po chvíli však gorily přece jen trochu ožily. Důležité je přitom slovo „trochu“. Nicméně přece jen jsem měl příležitost udělat pár snímků Kijivina spícího novorozeněte. Ne že by byly použitelné… Udělal jsem je vlastně jen proto, abych neodešel úplně s prázdnou.

Po nějaké době se konečně zvedla Duni. K mému překvapení však začala i s Mobi šplhat po lanoví do výšky. Byla jako provazochodec – ovšem provazochodec na prověšeném laně – a podél zdi postupně vystoupala až na úroveň ochozu, tedy do výšky nějakých čtyř, pěti metrů. Tak akční jsem to zas nechtěl! Trnul jsem strachy o mládě, které si jen přidržovala jednou rukou. Naštěstí byly moje obavy zbytečné.

Duni se chvíli schovávala za betonovým kmenem u ochozu a poté pojala záměr sestoupit. Zdálo se mi, že si není úplně jistá jak na to. Znovu mi zatrnulo. Nakonec si přitáhla lano, malou Mobi si šoupla na nohu a přeručkovala dolů. Těsně nad zemí si pak Mobi přehodila zpátky na ruku.

Po této eskapádě se obě matky – Duni i Kijivu – usadily blízko sebe (a současně v nejvzdálenějším místě ode mne, samozřejmě). Kijivino mládě spalo, ale Mobi s hrála s proutky. Působila na mě jak lidské dítě.

A pak jsem se dočkal. Obě mláďata se ocitla blízko sebe. Vzápětí se Kijivino novorozeně probudilo a otevřelo oči. Rychle jsem udělal pár záběrů. Paráda! Technicky sice na hraně, možná i za ní, ale získal jsem první snímky, na nichž jsou obě gorilky společně. Jednu z fotografií zde připojuji.

Už se nemůžu dočkat, až si spolu obě mláďata začnou hrát!