A na fotografii máte ukázku každodenní praxe. Jako ilustraci tohoto textu jsem ji pořídil ve středu ráno na tržišti Nkoabang v kamerunském Yaoundé. Na pultech dvou trhovkyň bylo vedle osináků a dalších zvířat i dvanáct luskounů. Dvanáct!

Tito jediní šupinatí savci, kteří se v případě nebezpečí stočí do klubíčka (a vůči lidem tak zůstávají zcela bezbranní), jsou v Africe loveni především pro maso. V Asii je navíc veliká poptávka po jejich šupinách, jež se využívají v tradiční čínské medicíně. Proto se také z Afriky do Asie tyto šupiny ve velkém pašují.

Ano, vím, že se opakuji. Tohle všechno jsem psal už mockrát, vždy doplněné čísly a nějakou zajímavostí. A mockrát jsem také fotografoval zabité i pomalu umírající luskouny. Ale cítím zkrátka potřebu to opakovat, protože situace se výrazně nelepší.

Snažíme se tady v Kamerunu přispět k ochraně luskounů jak podporou strážců chráněných území, tak prostřednictvím osvětového projektu Toulavý autobus. V jejich prospěch však působíme také v jihovýchodní Asii, kde jsme financovali, resp. spolufinancovali výstavbu již dvou záchranných stanic pro luskouny.

Ostatně také plánovaný příchod luskounů do naší zoo je motivován snahou upozornit na jejich výjimečnost a na urgentní potřebu je chránit. Chovný pár z Taipei Zoo by měl dorazit zhruba za čtyři týdny.

Ale přiznávám, že i když by Světové dny luskounů měly pro tyto výjimečné tvory přinášet naději, příliš ji necítím. Není to jen stále živým zážitkem z tržiště Nkoabang. Především celé ty roky vidím, že pokrok v jejich ochraně je stále příliš pomalý.

Psáno pro MF Dnes