„Ku svému velkému potěšení vidím, že sáhnul jste po spisu, kterým snažil jsem se v jazyku národním poskytnouti obraz celého ssavectva,“ poznamenal a vzápětí projevil přání spatřit na vlastní oči alespoň některá ze zvířat, jimž ve svém díle přiřknul česká jména.

Zatáčkou nad hlavním vchodem jsme zamířili k Indonéské džungli. Ještě než jsme do ní stačili vstoupit, pan profesor odběhl a s pohledem do kruhového výběhu zvolal:

„Hle! Dražďák! Dražďák medvědec!“

Myslel tím urzona kanadského, který se stočený vyhříval na jednom z parkosů. Nechal jsem pana profesora v domnění, že se jím vymyšlené jméno ujalo, ale současně mi došlo, že mě čeká dosti náročná procházka. Bohužel hned v přízemí Indonéské džungle se moje obavy potvrdily. U skupiny kudanů jsem svého význačného hosta zklamal. Tentokrát už jsem nedokázal dostatečně zakrýt, že jméno kudan slyším poprvé.

„Makaci?!?“ podivil se a v jeho hlase lehce zaznívala nelibost.

V nokturnu jsem si naštěstí stačil zavčasu domyslet, že rychlojazanem míní pan profesor ježuru – jméno pro ni přeložil z latinského Tachyglossus –, ale když se mě zeptal, kdy uvidíme mirkuvína, opět narazila kosa na kámen. Musel jsem přiznat svou neznalost a čelit jeho rostoucí nelibosti.

„Jméno toto navrhnul jsem v časopisu Krok,“ připustil nakonec. „Do Ssawectwa uvedl jsem již opa asijského.“

Přes cizí název orang-utang jsme se pak rychle dopracovali závěru: Orangutan!

Po zhlédnutí orangutanů – opravdu velice je obdivoval! – pokračovala naše procházka z Indonéské džungle do expozice Afrika zblízka. Tam panu profesorovi ještě pozvedla náladu přítomnost rypošů. Jméno jim vymyslel on sám, osobně, a udrželo se i po téměř dvou stech letech. Během jeho přednášky o rozdílech mezi rypošem hotentotským a předhorským jsem zoufale listoval Ssawectwem a hledal v něm další obyvatele expozice. Naštěstí se mi i v té rychlosti podařilo najít medojeda kapského – a to pod jménem rosomák dobropředhorský. Za okamžik jsem s ním zabodoval!

Dál se ten můj sen už začal zamotávat. Došli jsme k hrochům a pan profesor začal vykládat cosi o označení šachové věže slovem roch a o starém slovesu hrochati, já se divil, proč se hroch nejmenuje raději podle biblické příšery Behemota, pan profesor se rozčílil, začal mávat špacírkou – a já se v tom okamžiku probudil.

Uf! Vstával jsem celý zpocený. Celou dobu mi na tom všem bylo něco divného… Kam se nám jen ode všech zvířat poděly popisky s jejich současnými jmény???

Psáno pro MF Dnes