Vakovlk označovaný také jako „tasmánský vlk“ nebo „tasmánský tygr“ se původně vyskytoval i v Austrálii a na Nové Guineji. Odtamtud ale vymizel již před příchodem Evropanů. A právě Evropané posléze zpečetili jeho osud i na Tasmánii. Za zabití vakovlka, který byl spojován s útoky na ovce, se tam dokonce vyplácely odměny a jenom v letech 1888 až 1909 vykázali lovci 2184 pobitých vakovlků.

Od úhynu posledního vakovlka v hobartské zoo se dodnes spekuluje o tom, zda kdesi v zapadlých koutech Tasmánie ještě nějací jedinci nepřežívají. Zprávy o spatření, stopování či dokonce vyfotografování vakovlka bývají ve světě publikovány zhruba se stejnou pravidelností jako u nás prohlášení Josefa Mužíka o objevení štěchovického pokladu. Bohužel mají i stejnou míru věrohodnosti.

Vedle toho již hodnou dobu probíhá také pátrání po vakovlcích v muzejních sbírkách. Zvláštním cílem je přitom jejich DNA. Třebaže za současného stavu poznání a technologií se to jeví jako neřešitelný problém, optimisté věří, že by vakovlk mohl být jednou znovu přiveden k životu.

Ve snaze o získání DNA jsou nejnadějnější tekutinové preparáty embryí a malých mláďat vakovlků. Nebo přesněji: lihové preparáty, protože i pro DNA je nesrovnatelně lepší být naložen v lihu než ve formalínu. Takovýchto lihových preparátů bylo donedávna známo jen devět, všechny uchovávané v Austrálii. Další čtyři se však podařilo objevit v jedné sbírce u nás. Kde, to jsem slíbil nezveřejňovat, ale třeba i díky českému vkladu jednou vakovlk povstane z mrtvých. Kéž by.

{MediaGallery}3219-hledani-tasmanskeho-tygra{/MediaGallery}