Je časně ráno, pondělí 29. března 2004, a třebaže je slabý mrazík, jasná obloha slibuje pěkný den. Už za svítání vedou chovatelé do výběhu čtyři slonice – tři indické samice Gulab, Shanti a Prayu a africkou Sabi. Právě ona je hrdinkou dne, protože má nastoupit cestu do Francie.

Již dva týdny učí chovatelé Sabi na uvázání v blízkosti velkých vrat do výběhu. Na rozdíl od svých kamarádek na to není Sabi zvyklá a protože má neklidnou povahu, je třeba jít na věc opatrně. V neděli, 28. 3., dorazil tranzitér s mohutným návěsem, jehož součástí je speciální přepravka na velká zvířata. Je pochopitelně bytelná, celá kovová, s pevnou konstrukcí. Vnitřní prostor je možné vyhřívat či ochlazovat podle potřeby. Kromě velké sklápěcí rampy, kterou se návěs uzavírá zezadu, je box opatřen také větracími okénky a uzavíratelnými dvířky v dolní části, kudy lze zvířata krmit a uklízet jim.

Krátce před osmou ranní vpichuje veterinář Sabi uklidňující injekci. Po chvíli chovatelé odvádějí tři indické slonice a ve výběhu zůstává samotná Sabi. Pochopitelně je nesvá, dobře ví, že se děje něco neobvyklého. Kolem se rojí všichni chovatelé, kamarádky jí zmizely. Proto občas varovně rozevře uši jako obrovské vějíře a po způsobu slonů afrických je staví kolmo k hlavě, což je neklamná známka hrozby. Stačí však konejšivé slovo chovatelů nebo přátelské poplácání po chobotu a Sabi se opět zklidňuje.

Je 8.30 a nastává nejchoulostivější fáze celé operace: je nutné dostat Sabi do návěsu. Chovatelé jí připevňují k nohám lana a vážou řetězy, které vedou k navijáku. Tím je možné v případě nutnosti slona tak trochu popotáhnout. Pomalu, krok za krokem, se Sabi blíží k otevřeným vratům do výběhu. Těsně za nimi je nutné ji otočit, aby do návěsu zacouvala. Pojede podobně, jako když se vozí koně: zády ke směru jízdy. Kdyby muselo auto náhle zabrzdit, dokáže Sabi zadníma nohama snáz udržet rovnováhu, než kdyby ji setrvačnost vrhla dopředu po hlavě. Kromě toho alespoň nevidí, kam ji to vlastně všichni manévrují.

Konečně je Sabi uvnitř, ale pranic se jí to nelíbí. Opět mává ušima a poplašeně vříská. Její protest slyší slonice v pavilonu a hlasitým troubením jí odpovídají. Inspektor zvěře Zbyněk Šíša spolu s hlavním chovatelem Karlem Kaprálem dokážou i nyní Sabi uklidnit. V rekordním čase se jim daří jí odvázat provazy a pak už nabízejí slonici na dlouhou cestu voňavé seno a bednu mrkve.

Za necelé dvě hodiny od začátku celé akce se auto se slonicí rozjíždí a míří z pražské zoo do Francie. Se Sabi odjíždí chovatel Karel Kaprál, který s ní stráví nejméně týden v novém bydlišti a bude dohlížet na to, aby si Sabi zvykla na prostředí, stravu, řeč, nové tváře i novou slonici Katku, která ji očekává.