Je jedním ze dvou druhů domácích lam (tím druhým je mohutnější lama krotká). Oproti lamě krotké je menší, má drobnější obličej a kratší, vzpřímené uši, kdežto lama krotká má uši delší a lehce zahnuté, takže tvarem připomínají banán. Nejnápadnějším znakem lamy alpaky je ovšem její hustá nadýchaná srst, která se musí pravidelně stříhat – a díky níž připomíná dlouhokrkou ovci.

Foto: Tomáš Adamec, Zoo Praha

Zajímavosti

Lamám se někdy přezdívá „bezhrbí velbloudi“ nejen proto, že patří do stejné skupiny sudokopytníků, ale také pro odolnost a schopnost žít v extrémně náročném prostředí. Zatímco velbloudi jsou nepostradatelní v pouštích, lamy se uplatňují v jihoamerických horách. Díky měkkým mozolnatým polštářkům na spodní straně prstů se pohybují s jistotou i po uzoučkých stezkách a skalních římsách. Vystačí s chudou horskou vegetací a umí dobře hospodařit s vodou – i když k tak extrémnímu nedostatku jako velbloudi přizpůsobeny nejsou. V Jižní Americe jsou coby domácí zvířata chovány dva druhy lam. Větší z nich je lama krotká (Lama glama), která pochází z divoké lamy guanako (Lama guanicoe) a uplatňuje se primárně jako soumar, výjimečně i jako jízdní zvíře nebo zdroj vlny. Menší a mírnější alpaky byly domestikovány z vikuni (Vicugna vicugna) zhruba před 6 000 lety a chovají se především pro vysoce ceněnou, kvalitní vlnu. K nošení nákladů využívány nejsou.Alpaky se vyskytují v široké škále barev, od bílé přes krémovou, okrovou, rezavou a hnědou až po šedou a černou; časté jsou i strakaté kombinace. Rozlišují se dvě formy (často označované jako plemena): vzácnější suri s dlouhou, splývavou, šňůrovitou srstí dávající lesklé vlákno podobné mohéru, a mnohem běžnější huacaya (čti: huakaja) s hustou, nadýchanou, „plyšovou“ srstí, která je zdrojem matnější, dobře barvitelné vlny. Alpaky jsou společenská zvířata a nejlépe prospívají ve stádech. Přirozenou skupinu tvoří jeden samec a několik samic s mláďaty. Dospělí samci si své stádo brání před soupeři – přetlačují se, kopou a koušou. V dospělosti se jim vyvinou takzvané bojové zuby: prodloužené, ostré a zahnuté špičáky a krajní pár horních řezáků, kterými se samci při soubojích snaží vzájemně kousnout, primárně do nohou nebo do varlat. V extrémních případech jimi dokážou protivníka i vykastrovat. Společný chov více dospělých samců je proto obvykle možný pouze tehdy, když jsou vykastrovaní – anebo když nablízku nejsou žádné samice. Páření alpak probíhá vleže, což je pro velbloudovité typické. Mládě váží při narození 7 až 11 kg a obvykle se už během první půl hodiny po porodu postaví na nohy a záhy začne sát mateřské mléko. Samice svého potomka neolizuje, ale komunikuje s ním jemnými mručivými zvuky a doteky čumáku. Přestože jsou alpaky ve vysokých horách Jižní Ameriky neocenitelnými a velmi nenáročnými domácími zvířaty, v našich klimatických podmínkách vyžadují pečlivější chov. Jsou citlivější zejména na vlhko a parazity, a pokud mají zůstat v dobré kondici, je jejich chov o něco náročnější, než třeba v případě ovcí či koz.

Chov v Zoo Praha

Lamy alpaky chováme v Zoo Praha nepřetržitě od roku 1992. Najdete je v Dětské zoo ve společném výběhu s ovcemi.

Podpora chovu

Naše lamy alpaky můžete adoptovat, sponzorovat anebo jim koupit tzv. Stravenku.